Technologická rizika

Nukleární průmysl vybudoval po tragických zkušenostech s haváriemi v Černobylu a Three Mile Island jeden z nejpřísnějších bezpečnostních režimů. I když je kladen velký důraz na zvyšování bezpečnosti, neznamená to, že se riziko vytratilo zcela. Japonská zkušenost ukázala, že nebezpečí těžké havárie s velkými následky stále existuje i v těch nejvyspělejších státech.

Rizika na hraně

Příčinou krizových stavů bývají technologické nedostatky, nízká kultura bezpečnosti nebo lidský faktor. K negativním rysům je nutno přičíst rovněž snahu velkých společností maximalizovat svůj zisk provozováním obstarožních reaktorů – na úkor bezpečnosti.

V r. 2003 během výměny  paliva v maďarské jaderné elektrárně Paks došlo k vyvaření chladící vody v nádrži na čištění palivových tyčí. Ta se ohřála na 1200 °C a následně se bazén zhroutil jako z porcelánu. Obsluha ve snaze zabránit katastrofě se pokusila chladit zařízení proudem vody. To však mohlo vyvolat nekontrolovatelnou řetězovou reakci. Aby se mohli operátoři vrátit, bylo nutné odsát radioaktivní plyn nefiltrovaně do okolí elektrárny. Maďarská agentura pro atomovou energii zpočátku z důvodů obavy před negativní reakcí veřejnosti klasifikovala havárii na úrovni 2 stupnice INES („incident“), až později byla událost překlasifikována na úroveň 3 ("vážný incident").

Ukázkovým šlendriánem nezvládnutého dozoru je také britský závod na přepracování vyhořelého jaderného paliva v Sellafieldu, kde měsíce unikal roztok s rozpuštěným vyhořelým palivem, který obsahoval dost materiálu na dvě desítky jaderných náloží, a to včetně plutonia. Nikoho nepřekvapí, že se vlastník snažil nehodu ututlat. Jenže bazén s vyteklou kapalinou o objemu 83 000 litrů jen tak lehce neschováte.

V červenci 2006 došlo během opravy zabezpečovacího zařízení jaderného reaktoru Forsmark-1 ve Švédsku ke zkratu. Oprava se kvůli snaze maximalizovat profit prováděla za provozu elektrárny, oproti dřívějším postupům, kdy se zařízení odstavovalo. Zkrat vyřadil řídící místnost jaderného reaktoru. Automatické systémy odstavení elektrárny nefungovaly. Navíc se nepodařilo nastartovat nouzové napájecí dieselagregáty, protože byly zapojeny přes zkratovanou linku. Po celých 23 minut si nikdo v řídicí místnosti nemohl být jist, co se děje v reaktoru. Bylo přijato rozhodnutí o evakuaci pracovníků, avšak žádná  se nekonala, protože systém pro její vyhlášení byl také bez proudu. Nakonec se podařilo manuálně připojit nouzové dieselagregáty. Podle bývalého šéfa bezpečnosti ve Forsmark byl reaktor blízko vážné havárie, která mohla vést až k jeho roztavení a jen čirou náhodou se tak nestalo.

Nehody se však nevyhýbaly ani Japonsku. Země, která je pověstná svou precizností, trpí v atomové energetice pravým opakem. Situace z předchozích let dávají jasné signály, že japonský systém kontrol a bezpečnosti řadu let selhává. V roce 2004 muselo TEPCO (vlastník jaderné elektrárny Fukušima) odstavit 17 reaktorů po skandálu, kdy vyšlo najevo, že tato společnost falšovala dokumentaci o prováděných kontrolách bezpečnosti.

Problémy postihovaly i další japonské společnosti. V roce 1999 došlo v továrně na výrobu jaderného paliva Tokaimura chybou pracovníků k nekontrolované jaderné reakci. Trvalo tři dny, než se jaderné štěpení podařilo zastavit. Tehdy muselo být evakuováno obyvatelstvo z okolí, tři pracovníci továrny byli zasaženi dávkami srovnatelnými s ozářením v epicentru výbuchu jaderné bomby v Hirošimě a zemřeli na nemoc z ozáření.

V další japonské jaderné elektrárně Mihama si v roce 2004 vyžádala nehoda čtyři oběti. Příčinou bylo porušení bezpečnostních předpisů. Podle vyšetřovatelů totiž provozovatel důkladně nezkontroloval turbínu od roku 1976, kdy byla uvedena do provozu.

Katastrofa v atomové elektrárně Fukušima Daiiči z 11. března 2011 byla nejhorším jaderným neštěstím ve světě od havárie v ukrajinském Černobylu v roce 1986. Poškozeny byly tři ze šesti reaktorů, bazény vyhořelého paliva  a únik radiace do okolí si vyžádal evakuaci až 100.000 lidí. Japonská vláda sdělila, že odstranění zamořených trosek bude trvat nejméně 40 let a stát má až 51 miliard dolarů (980 miliard korun). Odškodnění  postižených bude stát dalších 57 miliard dolarů (více než bilion korun), přičemž některé oblasti budou neobyvatelné několik desetiletí. Informace o katastrofě v publikaci Greenpeace Lessons from Fukushima.

Jaderný dozor

Pravděpodobnost události, při které by došlo k poruše kontejnmentu se uvádí v řádu 10–6 a nižší, relativně není tedy velké. Vážné události v evropských jaderných elektrárnách a hrozivá katastrofa v Japonsku však ukazují, že i situace s minimální pravděpodobností může nastat.

Klíčovou roli proto hrají regulátoři, v českém případě Státní úřad pro jadernou bezpečnost, kteří musí zajistit, aby atomové bloky pracovaly co nejbezpečněji. Liberalizace trhu s elektřinou přinutila provozovatele jaderných reaktorů ke snižování nákladů, včetně omezení investic do zlepšování bezpečnosti. Majitelé rovněž intenzivněji využívají reaktory navýšením provozního tlaku a teploty, stejně jako vyššího stupně vyhoření paliva. Tento postup zrychluje stárnutí a snižuje úroveň bezpečnosti. Podmínkou účinné kontroly a bezpečného provozu je v každé zemi silná kultura nezávislosti práce kontrolního úřadu: přísná nestrannost, sebevědomí, pevné rozhodnutí odolávat politickým i ekonomickým vlivům a vědomí naprosté priority bezpečnosti a ochrany veřejného zdraví. Je tomu tak v České republice?

*****

© Redakce Temelin.cz // Foto: Černobyl - Wikimedia, Fukušima - Wikimedia, radiační mapa kontaminace Greenpeace)

 
 

Vyhledávání

Odkazy

Banner
Banner
Banner
Banner
Banner