S nadějí na lepší odkaz budoucím generacím
Úterý, 12 Září 2017 00:00

Emeritní profesor Open University Andrew Blowers byl v roce 1983 jako krajský hejtman postaven před návrh britské společnosti NIREX odpovědné za nakládání s radioaktivním odpadem vybudovat v blízkosti zemského povrchu v hrabství Bedfordshire ve Velké Británii zařízení pro ukládání nízko a středně aktivního odpadu. Blowers byl také členem Výboru pro nakládání s radioaktivními odpady (CoRWM) založeným britskou vládou po roce 2000, který radí ohledně strategií v oblasti nakládání s radioaktivními odpady. Následující článek zmiňuje Blowersův postoj k této problematice a také některé jeho myšlenky, které se objevují v knize „Dědictví jaderné energetiky“ (v originále „The Legacy of Nuclear Power“) vydané v roce 2016.

Blowers jako akademik a politik pokládá problematiku nakládání s radioaktivním odpadem za fascinující. A také za zásadně chybnou z etického a vědeckého pohledu. Říká, že od počátku na ni reagoval stylem „tohle je špatné a musí se tomu čelit, k čemuž se zavazuji“. Blowers říká, že výbor CoRWM sice na začátku prohlásil, že z hlediska tehdejšího stavu znalostí bylo nejvhodnější metodou pro nakládání s odpadem hlubinné úložiště. Nicméně dle dalších doporučení výboru musí hlubinnému úložišti předcházet období dočasného meziskladování a hledání alternativ.

Blowers říká, že je potřeba racionálně uvažovat v časových horizontech. Proto tvrdí: „Jediným skutečným řešením nejzávažnějšího radioaktivního odpadu je správné a efektivní skladování a tím se země zabývají.“ Jako příklad uvádí Nizozemí, které zvolilo cestu dočasného skladování na sto let a pragmaticky vyčkává, zda se nějaké jiné zemi podaří přijít s řešením, které by jejich vláda mohla také uplatnit. Ovšem poselstvím profesora Blowerse je, že ve většině zemí nemají dlouhodobé řešení nakládání s odpadem, které by bylo schvalitelné po vědecké stránce a přijatelné z pohledu veřejnosti a že za těchto okolností je po něj naprosto nezodpovědné, aby jaderný průmysl pokračoval v produkci ještě více odpadů, s nimiž se neumí vypořádat. To by nás zavedlo do nekonečné spirály, ve které bychom ani nevěděli, jak velký konečný inventář jaderného odpadu bude.

Podle něj by odpad produkovaný z nových jaderných elektráren ve Velké Británii musel být skladován alespoň do poloviny 22. století. Z tohoto důvodu Blowers nedávno založil nevládní organizaci oponující plánům na novou jadernou elektrárnu Bradwell na pobřeží hrabství Essex. Blowers si uvědomuje následky degradace životního prostředí pro následující generace, které mu připadají zbytečné, když v budoucnosti je podle něj jaderná energie k ničemu. Současně poukazuje na tento problém: „Podívejte se na Velkou Británii v kontextu. Pokud Číňané postaví elektrárnu Bradwell, jedná se, jako u ostatních návrhů, o pobřežní lokalitu. Všechny tyto pobřežní oblasti jsou velice zranitelné.“ [pozn. zejména kvůli stoupající hladině oceánů.]

Ve své knize se Blowers dále zabývá analýzou pěti mezinárodních komunit žijících v blízkosti velmi problematických jaderných zařízení: Hanford ve Spojených státech amerických, Sellafield ve Velké Británii, La Hague a Bure ve Francii a Gorleben v Německu.

U lokalit Hanford, Sellafield a La Hague zaznamenal Blowers, že byly obsazeny jaderným průmyslem v době politické hegemonie, kdy se lidí na názor nikdo moc neptal. Blowers: „Všechny otázky týkající se jaderného dědictví jsou společenské i vědecké. Když jsem začal dělat vládního poradce, tohle nebylo ve skutečnosti bráno v potaz.“ Podle něj se až do konce 20. století přicházelo s vědeckými a inženýrskými řešeními, které se vůbec nezabývaly sociálními důsledky.

Poté následovalo konfrontační období, které vystřídalo období participativního hledání řešení, a Bure by se při dobré vůli dalo do tohoto časového úseku zařadit. Ovšem Gorleben má zcela jinou historii. Plány na přepracování a konečnou likvidaci vysoce aktivního odpadu od 70. let 20. století zde postupně a vytrvale hatí odpor místních. Přestože se tu stále nachází dočasný mezisklad pro vysoce aktivní odpad a možnost umístění hlubinného úložiště nebyla úplně smetena ze stolu, převládá dojem, že region dovedl zabránit tomu, aby se stal nejvýznamnějším místem poznamenaným jaderným dědictvím v Německu.

V areálu přepracovacího zařízení Sellafield jsou skladovány dvě třetiny britského odpadu. Přepracovací proces zde pomalu končí, ale zároveň se plánuje nová jaderná elektrárna v Moorside a o Sellafieldu se uvažuje jako o lokalitě vhodné pro hlubinné úložiště vyhořelého jaderného paliva a vysoce aktivního odpadu. Zařízení na přepracování La Hague je stále v provozu a v současnosti se předpokládá, že v něm přepracovaný odpad skončí v konečném hlubinném úložišti v Bure.

Všechny lokality mají společné to, že by se daly označit za periférie: jsou řídce osídlené, ekonomicky slabé a politicky bezmocné. Blowers říká: „Pojem periferie je mnohem složitější, než jak zní, ale pomáhá vysvětlit, jak se tyto komunity stávají závislými na jaderném průmyslu.“ Zdůrazňuje, že jelikož ostatní komunity nechtějí jaderné aktivity ve své blízkosti, komunity v okrajových částech zemí jsou tlačeny do kouta. A na těchto místech se pak dobře uplatňují účinné nástroje jako kompenzační příspěvky ve Francii a finanční prostředky k dalšímu technologickému vývoji jako v Hanfordu.

Ale jak Blowers říká, nemůžete ten odpad na lidi prostě hodit: „V případě úložišť potřebujete souhlas od komunity. Tento souhlas je těžké dostat.“ Zmiňuje při té příležitosti Sellafield, kde se jaderný průmysl při pokusu získat souhlas setkal s odporem jak místního opozičního hnutí, tak hrabství Cumbria, které se postavilo proti hlubinnému úložišti na svém území.

Blowers uzavírá svou knihu tím, že by mělo být morální povinností zabývat se odkazem v podobě radioaktivního odpadu z hlediska společenského blaha a procesní, jednogenerační (například s ohledem na dobrovolné přijetí hlubinného úložiště na svém území) a mezigenerační spravedlnosti.

Článek čerpá z rozhovoru emeritního profesora Andrewa Blowerse s Janem Haverkampem, místopředsedou Nuclear Transparency Watch. (redakčně upraveno)

*****
(C) Přeložila Olga Kališová, Temelin.cz // Obrázek obálky: Routledge

 
 

Vyhledávání

Odkazy

Banner
Banner
Banner
Banner
Banner