Globální změna klimatu a mnoho jaderného povyku na konferenci COP23
Pátek, 15 Prosinec 2017 00:00

Provozovatelé jaderných elektráren a propagátoři jádra se dožadovali zvláštního zacházení pro svou technologii na listopadové klimatické konferenci COP23 pořádané Organizací spojených národů v německém Bonnu. Nejvíce přitáhly pozornost dvě významné propagační akce, které na konferenci vyvolaly značné protesty občanské společnosti: fórum 13. listopadu uspořádané delegací z USA na podporu „Role čistších a účinnějších fosilních paliv a jaderné energie při zmírnění změn klimatu“ a prezentace společnosti Rosatom z 15. listopadu propagující „Přispívání Ruska k ekonomikám s nízkými emisemi skleníkových plynů“, zejména prostřednictvím vývozu jaderných reaktorů a těžby zemního plynu.

Navíc obchodní a profesní organizace, od Evropské jaderné společnosti až po fórum Japonského jaderného průmyslu, zabraly hodně prostoru se svými eventy a výstavními stánky. K nim se přidali skalní přívrženci jádra jako Energie pro lidstvo a Jaderná generace, kteří konali tiskové konference a byli k nepřeslechnutí během programu COP23. Jedna akce s názvem „Jaderná energie? Budou obnovitelné zdroje energie stačit?“ se konala v rámci programu organizace Environmental Progress (EP) s klimatologem a podporovatelem jaderné energie Jamesem Hansenem.

Prezentace EP umocnila efekt z vydání zprávy s názvem „Síla dekarbonizovat“, která byla 7. listopadu rovněž komentována v New York Times. Hlavní teze zprávy EP je, že obnovitelné zdroje jsou méně účinné než jaderné energie při snižování intenzity uhlíkových emisí při výrobě elektřiny. To může vypadat jako podivné měřítko pro vyhodnocování opatření v oblasti klimatu a existuje k tomu dobrý důvod: uhlíková intenzita je množství emisí CO2 na jednotku hrubého domácího produktu, nikoli skutečné množství emisí skleníkových plynů nebo míra změn těchto emisí. Obrovský nárůst emisí uhlíku by mohl být maskován rychlým hospodářským růstem, zatímco při ekonomické stagnaci by mohly celkově nízké emise vypadat, jako kdyby jejich emisní intenzita stoupla.

Zpráva organizace EP je plná podobných typů statistik, jako je výroba elektřiny na obyvatele (kWh na osobu), jejíž důležitost je při nejlepším druhořadá pro hodnocení dopadu energetických technologií na klima, zejména vzhledem k vysokému podílu růstu populace v mnoha zemích. Zpráva rovněž využívá nahodilá a nesrovnatelná časová období tak, že srovnává 11-leté období nejrychlejšího vývoje jaderné energie v devíti zemích (opět přitom měří v jednotkách energie na jednoho obyvatele) a 11-leté období vývoje obnovitelné energie bez výkyvů (2004-2014) v osmi zemích, z nichž pouze tři z nich figurují v obou obdobích. Míra růstu obnovitelné energie se od roku 2010 zrychlila v celosvětovém měřítku, takže podklady, které EP využívá k porovnávání jaderných a obnovitelných zdrojů energie, jsou ve své podstatě zkreslené, včetně několika let bezvýznamných údajů pro většinu zemí. Analýza je navíc zdeformována kvůli obrovskému nárůstu globální populace mezi obdobími, který organizace EP porovnávala v souvislosti s jádrem (většinou do konce 80. let 20. století) a obnovitelnými zdroji energie (před rokem 2014).

V tomto případě analýza vynechává jeden z nejpodstatnějších faktorů pro snižování emisí skleníkových plynů: rychlost výstavby zdrojů energie. Zpráva EP například uvádí období 1981-1991 pro jadernou energii v USA, ale zanedbává to, že mnoho reaktorů, které byly v tomto období spuštěny, se stavěly déle než 10 let. Naproti tomu jsou větrné a solární projekty běžně uskutečněny během 2-5 let. Vezměme v úvahu například stát Texas v USA, kde se v letech 2006-2015 postavilo 15 000 MW větrných elektráren a vyrobilo se tolik elektřiny ročně, co vyprodukují všechny čtyři texaské jaderné reaktory. Všechny reaktory byly spuštěny v rozmezí 5 let po sobě (1988-1993), ale každému z nich trvalo 14-20 let, aby dostaly stavební povolení a mohly být postaveny. V podobném časovém horizontu (2000-2016) se ve státě Texas stavělo asi 20 000 MW větrných elektráren, které vyprodukovaly o 50 % více elektřiny než tyto jaderné elektrárny.

Nebo se stačí zaměřit na čerstvý případ z července 2017, kdy byla zrušena výstavba reaktorů Virgil C. Summer 2 a 3 ve státě Jižní Karolína, 9 let po zahájení povolovacího procesu. Výstavba reaktorů byla dokončena z méně než 40 %, přičemž bylo na projekt utraceno 9 miliard amerických dolarů a zhruba dalších 17 miliard dolarů by ještě padlo na dokončení výstavby. Zákazníci energetických společností v USA údajně platí 18 % ze svých měsíčních plateb za opuštěné reaktory. Kdyby energetické společnosti v Jižní Karolíně začaly investovat do obnovitelných zdrojů a energetické účinnosti před deseti lety místo plánování jaderného projektu, ve státě by se výrazně snížily emise skleníkových plynů za mnohem nižší náklady.

Co rozhoduje u snižování emisí skleníkových plynů, je rychlost vyřazování fosilních paliv, výše nákladů na výrobu energie a sociální a environmentální dopady, které ji doprovází. Jaderná energie selhává ve všech těchto oblastech a také téměř v každé zemi, kde jsou reaktory vyvíjeny. EP a další jaderní propagátoři používají obskurní, nekonzistentní a v mnoha případech svévolné pseudo-vědecko statistické údaje, které přispívají ke zmatení diskuse o energetických možnostech a strategiích přizpůsobení se změnám klimatu. Tyto údaje jsou nejčastěji uplatňovány při diskuzích založených na klamu a vyhýbání se nepříjemným skutečnostem.

Originál článku: Global warming and nuclear hot air at COP23: nuclear front groups attempt to confuse the climate debate, autor: Tim Judson - výkonný ředitel, Nuclear Information & Resource Service, publikováno ve WISE Nuclear Monitor, 4. prosince 2017, č. 854.

*****

(c) Olga Kališová, Temelín.cz // Foto: archiv Calla

 
 

Vyhledávání

Odkazy

Banner
Banner
Banner
Banner
Banner