O dopadech uranové těžby v post-komunistické Evropě

Při zkoumání situace v Rumunsku, na Slovensku, v České republice a v Německu se rumunský investigativní novinář Adrian Mogos zaměřil na zjištění kvality života bývalých horníků a obyvatel v blízkosti současných nebo bývalých uranových dolů, na studie a na proces uzavírání, rekultivace a sanace uranových dolů. Také na dva případy potenciální otevírky nových dolů na Slovensku v České republice. Podle World Nuclear Association se v roce 2014 vytěžilo v Rumunsku 77 tun, v České republice 193 tun a v Německu 33 tun uranové rudy, což dohromady představuje asi 0,5 % světové produkce.

Exkurze po čtyřech zemích

Na Slovensku si Adrian Mogos povídal s Martinem Onderou a Ladislavem Rovinským ze Slovenského Zväzu Ochrancov přírody a krajiny (SZOPK), jak od roku 2005 do dubna 2015 investovala kanadská firma European Uranium Resources Ltd. (EUU), dříve Tournigan Energy, 25 milionů eur do geologického průzkumu v souvislosti s jejím záměrem těžit uran 8 km od Košic v oblasti rekreačního střediska Jahodná Chata, které je součástí soustavy NATURA 2000. O protestech proti Memorandu o porozumění z roku 2012 mezi premiérem Ficem a EUU jsme informovali v březnu 2013.  Podle tiskové zprávy na webu EUU z 16. listopadu 2015 se teď Ludovika Energy s.r.o. (dceřiná firma EUU) soudí se slovenským Ministerstvem životního prostředí, které odmítlo prodloužit povolení k průzkumům na ložiscích Kurišková a Novoveská Huta. A vzhledem k tomu, že australská společnost Forte Energy zrušila svůj kontrakt na spolupráci s EUU na těžbě ložisek, lze se domnívat, že plány na uranovou těžbu tentokrát padly.

V České republice novinář navštívil Stráž pod Ralskem, Dolní Rožínku a Brzkov v doprovodu Olgy Kališové z Cally (Ďáblík č. 147: http://www.calla.cz/data/dablik/cisla/dablik147.pdf). Sám pak viděl okolí Příbrami, kde si vyfotil haldy po těžbě uranu a navštívil bývalý pracovní tábor Vojna, kde se také nachází Hornické muzeum Příbram. Nepodařilo se mu během své exkurze získat povolení k návštěvě MAPE Mydlovary, takže si alespoň vyžádal vyjádření k toxicitě od Dr. Eberharda Falcka z francouzské univerzity Versailles Saint-Quentin-en-Yvelines a zpracoval informace od Jihočeských matek. V interview poukazoval na to, že v Čechách se ta samá společnost (s.p. DIAMO v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu) zabývá zároveň rekultivacemi a sanacemi po těžbě uranu, těžbou a zpracováním uranu do formy žlutého koláče, plány na otevření nového uranového dolu i měřeními úrovně radiace. Píše, že aktivisté vnímají jako střet zájmů to, když data ohledně nemocí z povolání horníků eviduje DIAMO, které vyplácí případné nemocenské.

V Německu, píše novinář, dosud stát investoval asi 6 bilionů eur (z plánovaných 7,1 bilionů) do rekultivací a sanací po těžbě uranu. Společnost Wismut během komunistické éry vytěžila 230 400 tun uranové rudy a zařadila tak tehdejší východní Německo na čtvrtou příčku největších producentů za Sovětský svaz, Spojené státy americké a Kanadu. Vedlejší produkty těžby ovšem byly: 48 výsypek, 311 milionů metrů krychlových hlušiny, 160 milionů kubických metrů radioaktivních kalů (v odkalištích) a 1 520 hektarů skládek. Po roce 1991 firma Wismut, už zcela ve vlastnictví německého státu, odstartovala jinou éru - nápravu následků po těžbě v dolech Ronneburg, Schlema-Alberoda (Aue) a Königstein v blízkosti hustě osídlených míst a také lokalit Johanngeorgenstadt a Breitenbrunn, které Wismut opustila během 50. a 60. let. Firma musí neustále čerpat a pročišťovat podzemní vodu ze zaplavených dolů. Také hrozí průsaky a protržení hrází odkališť Culmitzsch, Trünzig a Helmsdorf.  Podle Petera Diehla z projektu WISE Uranium došlo v roce 2008 v důsledku myšího podhrabání a přívalových dešťů k sesuvu krycích vrstev minerální půdy a uvolňování radonu z hald hlušiny nad limitní hodnotu 1 mSv/a. Pro informaci, Mezinárodní komise pro radiologickou ochranu (ICRP) doporučuje průměrnou efektivní dávku 1 mSv (0,001 Sv) ročně, vyjma lékařských a profesních expozic. Rozhovor s pracovníky společnosti Wismut se Mogosovi ale udělat nepodařilo.

Podle očekávání věnoval novinář největší prostor situaci v Rumunsku, kde také pořídil rozhovory se dvěma bývalými horníky (74-letý Florian Covaci a 53-letý Vasile Mocanu) z hornické vesnice  u dolu  Baița Plai (region Bihor) a s pracovníkem Národního institutu veřejného zdraví (NIPH), Laszlo Toro, který zkoumal účinky radiace na zdraví obyvatel poblíž dolů Ciudanovița - Lişava (kraj Caraş – Severin, region Banat). Podle Národní komise pro kontrolu jaderných aktivit (CNCAN) z roku 2010 se v Rumunsku má v současnosti dotěžovat ložisko Crucea-Botusana ve východních Karpatech, ze kterého se uranová ruda zpracovává v úpravně Feldiorara s odkalištěm Catatuia (region Brasov). Ale Mogos píše, že pouze ve dvou z 23 navržených lokalit došlo prozatím ke kompletnímu ukončení těžby uranu. Jen pár desítek milionů eur bylo dosud vynaloženo na rekultivace a sanace, ve srovnání s miliardami korun v České republice a biliony eur v Německu. Rumunská vláda se zavázala investovat 220 miliónů eur na uzavření 23 dolů, ale doposud bylo z rozpočtu vyčleněno jen deset procent této částky. Rekultivace a sanace měly skončit v roce 2009, ale byly odloženy až do prosince 2015 z důvodu nedostatku finančních prostředků. Největší příklad selhání jsou doly v Ciudanoviţa (37 km², tj. plocha pěti olympijských stadionů) a Lişava. Podle Národní agentury pro ochranu životního prostředí (ANPM) jsou haldy hlušiny z těchto dvou dolů nejhoršími zdroji znečištění.

Monitoring a studie dopadů uranové těžby na životní prostředí a zdraví horníků a obyvatel

Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) eviduje pouze údaje, které jí její členové dobrovolně pošlou. Vydává publikace a příručky pro bezpečnost při důlní rekultivační praxi, „ale jsou to jen doporučení a nejsou právně závazná,“ zdůrazňuje Peter Diehl. Podle Mogose je nedostatek mezinárodního dohledu nad úrovní radiace v členských státech Evropské unie. Evropská komise je jediný nezávislý orgán, který monitoruje radioaktivitu v ovzduší, vodě, půdě a potravinách v zemích EU prostřednictvím Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Počet monitorovaných zemí se snížil z osmi v roce 2012 na pět v roce 2015. Poslední kontrola v Rumunsku proběhla v roce 2012 a 2008 (problémy zjištěny při obou misích), na Slovensku v roce 2014, 2008 a 2005 a v České republice v letech 2010 a 2005.  Inspekční návštěvy v jednotlivých zemích trvaly pouhé čtyři dny.

Mogos píše, že v Rumunsku zákon nestanoví limit pro radionuklidy v povrchových vodách, pouze v pitné vodě, takže neexistují data k vyhodnocení množství těžkých kovů a radionuklidů v životním prostředí a dál v potravním řetězci zvířat. Před rokem 1989 v Rumunsku neexistovaly standardy pro ochranu před zářením, což se změnilo až po vstupu do EU v roce 2007. Navíc v důsledku zastavení rekultivačních prací koncentrace radionuklidů vzrostly asi 3x nebo 4x. Nedávné studie NIPH, Ústavu radiační hygieny v Temešváru, ukazují, že dávky radiace na člověka vzrostly za posledních 60 let pětkrát až patnáctkrát. Do tzv. zóny jaderného rizika zahrnuly výzkumníci 33 290 km² se 1 300 lokalitami, ve kterých se nachází zhruba 5,24 milionu obyvatel, tj. více než čtvrtina celkové populace. Podle výsledků výzkumu Universitatea "Babes-Bolyai" Cluj-Napoca ve spolupráci se španělskou Universidad de Cantabria dochází ročně k 1000 až 3000 úmrtím v blízkosti dolů Baita Plai a Nucet v důsledku inhalací radonu, přičemž bylo zaznamenáno asi 25 % úmrtí ročně kvůli vysokým koncentracím radonu uvnitř sledovaných objektů, neboť v letech 1960 až 1970 lidé hojně používali materiál z dolů na stavbu základů a zdí svých domů.

Podobně jako v Rumunsku se i na Slovensku a v České republice materiál z dolů používal na zpevnění silnic a cest. Monitoringu a studiím na Slovensku se však Mogos nijak nevěnoval. Co se týká České republiky, zmínil se, že neexistují žádné nezávislé environmentální a zdravotní výzkumy, kromě dat a studií státních orgánů (DIAMO, SÚJB). Nemá tak úplně pravdu, neboť infolist MUDr. Miroslava Šuty zmiňuje pár studií, například studii Řeřicha et al. (2006) zabývající se výskytem leukémie, lymfomů a mnohočetných myelomů u uranových horníků. Bohužel má ale pravdu v tom, že neexistují studie zdravotního stavu obyvatel v okolí uranových dolů nebo úpraven uranu, ač je riziko rakoviny plic při vdechování radonu prokázáno.

A konečně podle informací, které Mogos čerpal z webu WISE Uranium, počet horníků postihnutých rakovinou plic v Německu převýšil původní očekávání, protože na základě německých záznamů o zákonem nařízeném úrazovém pojištění se evidovalo 3 700 případů rakoviny plic hlášených jako nemoci z povolání po roce 1991. Navíc 100 pracovníků trpělo rakovinou hrtanu a 2 800 silikózou (neboli pneumokoniózou).

Originál článku: http://linx.crji.org/88-88-5518/fatal-exposure-the-destructive-force-uranium-mining-postcommunist-europe

*****

(c) Olga Kališová, Temelín.cz / Foto: Olga Kališová, Edvard Sequens