Obnovitelná energie nemá vady, které jí mnozí předhazují. Naopak je levná, bezpečná a perspektivní

Tímto článkem reaguji na několik pro jaderných a proti obnovitelných článků, které byly v minulém roce publikovány na serveru Ekolistu.

Německé emise

Jiří Kovalovský hodnotí ve svém článku výsledek německé energetické politiky jako tristní a dokládá své tvrzení grafem, který od roku 2000 posuzuje vzájemný vztah investic do OZE a velikosti emisí skleníkových plynů SRN.

Podle níže uvedeného grafu ale v roce 2002 začíná export elektřiny, a ten se několik posledních let pohybuje okolo 50 TWh. Je jistě ale fér dodat, že tento objem představuje méně než 10 % německé elektrické spotřeby, přičemž se uvedený export týká jenom elektřiny, kdežto emise celé spotřeby fosilních paliv.

Graf: Exportní saldo elektřiny z SRN

Je pravda, že Energiewende stála hodně peněz, nejenom v Německu, ale za tyto prostředky vznikla technologická revoluce, která sebou přinesla neočekávaný rozvoj obnovitelných zdrojů, a to bez většího podílu státních subvencí, na rozdíl od jádra a fosilních zdrojů, které byly větší a stále ještě jsou dotovány značnými částkami ve srovnání s OZE, např. fosilní zdroje, fosilní zdroje, jádro.

Podle Spolkového úřadu pro životního prostředí (UBA) má pokles emisí v delším časovém horizontu jinou podobu. Německé emise skleníkových plynů poklesly roku 2017 vzhledem k předchozímu roku o 0,5 %. Od mezinárodního referenčního roku 1990 došlo k celkovému snížení o 27,5 %. Podle Agora Energiewende klesly emise v roce 2019 v Německu ve srovnání s rokem 1990 o 35 %. Původní plán zněl 40% snížení k roku 2020.

Vzhledem k eklatantnímu ohrožení civilizace i života antropicky zapříčiněnou klimatickou katastrofou by samozřejmě bylo záhodno, aby Německo pokračovalo ve své někdejší roli předjezdce v technologiích i legislativě obnovitelné energie. Je však pozoruhodné, že rychlost výstavby obnovitelných zdrojů energie se ale snížila právě v době, kdy se jejich ceny dostaly pod hranici fosilních zdrojů. To vypadá na první pohled nelogicky. Vysvětlení je ale pochopitelné – staly se nemilou konkurencí fosilně jaderného systému. A méně zajímavým investičním záměrem.

Občas se lze dočíst, že se mezi německým obyvatelstvem šíří protesty proti větrným elektrárnám. V Německu existuje předpis o minimální vzdálenosti vysoké větrné elektrárny od obydlí, který činí 1 km (v Bavorsku 2 km), současně ale 80 % německých občanů považuje větrnou energii za důležitou nebo velmi důležitou.

Dlužno podotknout, že energetická koncepce je politickou objednávkou na základě politického rozhodnutí. To ve svých přednáškách a ve svých knihách opakovali a stále opakují mnozí tvůrci a teoretici německé energetické proměny – např. Hans Josef Fell nebo Hermann Scheer.

Roli politické objednávky v případě Energetické koncepce ČR v rozhovoru potvrdil rovněž i prof. Pačes, který byl předsedou pracovního týmu.

Obnovitelné zdroje jako rozvojový činitel

Jako mantra se (v České republice) pravidelně opakuje, že obnovitelné zdroje energie nejsou schopny pokrývat celou spotřebu energie. Proti tomuto tvrzení lze postavit dvě skutečnosti. Jednak teoretické studie, které vycházejí ze skutečné okamžité spotřeby elektřiny a tu stabilně pokrývají v odpovídajícím čase pomocí mixu zdrojů obnovitelné energie, především sluneční a větrné, doplněné odpadní biomasou a vodou), různých akumulačních technik (baterií, PtX…) a distribuce. Příkladem takových scénářů může být nedávná práce Christiana Breyera či Marka Jacobsona a Marka Delucchiho z Kalifornie pro 139 zemí světa nebo screening 45 obdobných studií úplného zásobování obnovitelnou energií.

Důležitější jsou ale reálné příklady. V centrální Evropě, (samozřejmě i v dalších, příznivějších podmínkách – například Island, Norsko, Kostarika, Uruguay), žije několik stovek tisíc občanů, kteří používají ≈ 100% elektřiny a někdy i teplo či mobilitu z obnovitelných zdrojů. Žijí v regionech, které jsou již úplně elektricky či energeticky obnovitelně zásobované. V závorce je uveden počet obyvatel v tisících. Od roku 2013 to je rakouská spolková země Bugenland (278), či město Hassfurt (13,5) nebo Mureck (3,5) či okresy Lüchow-Danneberg (55), Schwäbisch Hall (40) nebo Rhein-Hunsrück (103) a další okresy, menší města a obce. Uvedené regiony neleží na moři, ani ve slunné Itálii či Řecku a všechny jsou zásobovány obnovitelně generovanou elektřinou a další energií z lokálních zdrojů.

Okres Rhein-Hunsrück vyráběl roku 2010 65% lokálně produkované obnovitelné elektřiny, v roce 2014 236 %, v roce 2016 350% a z prodeje přebytku elektřiny měl roční příjem 44 milionů euro. V tomto roce má okres dosáhnout 507 % a ve výhledu roku 2050 by se toto množství mělo zvýšit na obnovitelnou výrobu elektřiny ve výši 828% spotřeby. V letošním roce by měl tento okres dosáhnout energetické nezávislosti na vnějších neobnovitelných zdrojích i v teple a mobilitě.

V okresu Rhein-Hunsrück se elektřina získává z větrných elektráren, z fotovoltaiky a bioplynu. Přestože je okres ohraničen na východě Rýnem, není v energetickém mixu zahrnut znatelný podíl vodní energie, protože Rýn je důležitou dopravní tepnou Německa a spolková vláda nepovoluje na tomto toku stavbu přehradních hrází.

Je s podivem, ač má tento okres obdobné sluneční a větrné podmínky jako Česká republika, bylo možné za čtyři roky vybudovat v obnovitelných zdrojích výrobní kapacitu elektrické energie o polovinu větší, než činí vlastní spotřeba. Hustota osídlení tohoto okresu je o něco nižší než v ČR - 100 obyvatel/km2. U nás, podle energetických expertů, taková výstavba není možná.

Na východě Rakouska ležící spolkový stát Burgenland se rozprostírá v západní části maďarské nížiny okolo Neziderského jezera, leží ve výšce 100–200 metrů nad mořem a je zásobován především z větru, biomasy a částečně z fotovoltaiky. Od roku 2013 je exportérem obnovitelně generované elektřiny. Je dobré připomenout, že větrná oblast Českomoravské vrchoviny ležící asi 250 km severozápadně od Burgenlandu, v průměrné nadmořské výšce 500–600 metrů a v ČR převládá severozápadní směr větrů. V České republice ale nejsou, podle našich energetických expertů, pro větrnou energii podmínky.

Nutno připomenout, že ani ty regiony, které jsou exportéry obnovitelné energie, nejsou energoautarkní (tedy zcela soběstačné) a také někdy energii dovážejí. To ovšem není výlučná specifika zemí, exportujících přebytky obnovitelné energie; stejné platí i u větších zemí s diverzním energetickým mixem, které jsou vývozci elektrické energie, jako například SRN nebo ČR.

Není pravdou, že vysoký podíl obnovitelné elektřiny je reálný pouze v přímořské oblasti, díky silnému větru na pobřeží, či výstavbě offshore větrných parků. Dokladuje to srovnání současného podílu obnovitelné energie v jednotlivých spolkových zemích SRN. Bádensko-Würtenbersko je na tom téměř shodně jako větrné Šlesvicko-Holštýnsko.

Na třetině Německa jsou energetické iniciativy, které chtějí během asi 10–15 let dosáhnout 100% obnovitelné elektřiny.

Informace z energeticky obnovitelných měst, obcí a regionů shodně hovoří o participaci občanů a vyzdvihují roli občanské společnosti při přestavbě energetiky do obnovitelné formy.

Důležitý faktor – spotřeba budov

Ve střední Evropě činí spotřeba budov kolem 40% energie. Jak ukazují různé realizace, lze dnes již vystavět budovy, které mají roční pozitivní energetickou bilanci, tzn. vyrobí za rok z vlastních zdrojů více energie, než za rok spotřebovaly.

Moderním standardem jsou nízkoenergetické nebo pasivní domy se spotřebou do 50 kWh/m2.rok, nicméně dnes již existuje řada budov, které jsou ve standardu „solar plus“. Tyto domy vyrobí během roku více energie, než spotřebují. Nejedná se jen o rodinné domy nebo menší kancelářské budovy, jako je 238% solar plus dům architektské kanceláře Cavigelli Ingenieure AG ve švýcarském Ilanz, ale i o veliké a mnoho poschoďové budovy. Jako příklad můžeme uvést novou radnici ve Freiburgu, kde bylo dosaženo primární energetické spotřeby 45 kWh/m2. Zbytková tepelná i elektrická energie se pokrývá do budovy integrovanou fotovoltaikou, solární termií a tepelnými čerpadly.

Jiným příkladem je nedávná rekonstrukce výškové budovy Technické univerzity ve Vídni, kdy zbytková energie byla ve výši 15 kWh/m2. Jedná se o jedenáctiposchoďovou budovu s největší integrovanou fotovoltaickou elektrárnou na střeše a fasádě. Jejich ekonomika ukazuje na dobrý podnikatelský záměr. V případě vídeňské technické univerzity bude, po proměření skutečné energetické spotřeby po rekonstrukci, dosaženo finanční návratnost investice během 8 let.

Obě budovy představují vrchol energetické sanace a bylo by moudré, aby se staly předobrazem budoucí standardizace. Solární energetika by se měla stát podmínkou udělení stavebního povolení, či včleněna do místní legislativy formou solárních vyhlášek jako je tomu v mnoha evropských i dalších městech.

Podle zpracovaného vídeňského solárního katastru, který je k dispozici také v 3D formě, lze odhadnout, že elektrický potenciál vídeňských střech činí asi 35% spotřeby místní spotřeby.

V loňském roce jsem na zasedání MHMP interpeloval náměstka Hlubučka, aby Magistrát tento příklad následoval.

Do této kategorie můžeme rovněž zařadit veliké technologické firmy, které jsou jako např. Google od roku 2018 zásobovány výlučně obnovitelnou energií či energetickou firmu EON, která jako první z britské „velké šestky“ zásobuje všech svých 3,3 milionu zákazníků pouze obnovitelnou elektřinou.

Kapacita energetické výroby

Jaderná energie pokývá dnes na světě spotřebu necelých 2 % celkové energie a asi 10 % elektřiny, s klesající tendencí. Pakliže uvažujeme o celém světě, což je přiměřené, neboť klima nezná hranice, tak na to, abychom pokryli zbývajících cca 65 % fosilní výroby elektřiny (zbytek jsou obnovitelné zdroje, včetně vody a jádro) elektřinou z dalších jaderných elektráren, museli bychom do roku 2050 postavit až 3000 1GW jednotek (včetně náhrady odstavených reaktorů). Do hry ale vstupuje i časový faktor. Dnešní průměrná doba výstavby je 10,9 let.

To by znamenalo uvést do provozu každé tři až čtyři dny jeden nový reaktor 1GW velikosti. Na takový počet neexistuje ani materiálová, výrobní či organizační struktura. Abychom tedy k roku 2050 měli 100% výroby elektřiny z jaderných zdrojů, měli bychom s výstavbou posledních optimisticky začít v roce 2040. Navíc je ovšem iluzorní počítat s tím, že by spotřeba elektřiny zůstala konstantní.

Při současné konstantní dnešní roční spotřebě odhaduje NEA využitelnost zásob uranu na 200 let. Při hypotetickém cca devítinásobku současné jaderné výroby elektřiny, by světové zásoby uranu nepostačovaly ani na dobu, která by odpovídala době životnosti nově postavených jaderných elektráren. Při recyklaci Pu z veškerého použitého paliva bychom mohli získat k roční spotřebě uranu navíc 10 %, a navíc ještě další radioaktivní odpad.

Pakliže bychom teoreticky uvažovali pokrytí spotřeby České republiky elektřinou z jádra, přinesla by tato modelová představa několik znepokojivých skutečností:

  • podstatně vyšší cenu generované elektřiny, viz subvence pro Hinkley Point C, či dále studii Temelinomika
  • vyšší centralizaci elektrické výroby a výstavbu dalších elektrických tras
  • popření energetické decentralizace a demokratizace energetiky, založené na finanční a organizační participaci komunit a jednotlivců, družstevním či městském vlastnictví, tak jak ji známe z některých zemí (Španělska, Kanady, Německa…)
  • vzniku energetického super monopolu, což koliduje se zájmem spotřebitelů i občanské společnosti
  • snížení systémové resilience a zvýšení náchylnosti systému na poruchy a nestabilitu
  • zásadní ohrožení systému, především v případech velkých přírodních katastrof, válečných nebo teroristických útoků, na rozdíl od decentralizovaného energetického systému
  • strukturální a ekonomickou nevýhodu rigidního jaderného systému, který nebude kompatibilní s fluktuující výrobou a trhem obnovitelných zdrojů

Finanční situace – intermitence a akumulace

Overnight náklady v USA na novou moderní jadernou elektrárnu jsou podle statistiky 5224 USD/kWh, pro fixní fotovoltaiku 1698 USD/kWh a vítr onshore 1518 USD/kWh. Overnight náklady ovšem nezohledňují provozní náklady, ani životnost zařízení.

Cenové hladiny LCOE, uváděné newyorskou bankou Lazard pro rok 2019, jsou pro průmyslový rozměr tenkovrstvé fotovoltaiky v rozmezí 32–42 USD/MWh, pro vítr v rozmezí 28–54 USD/MWh a pro výrobu v jaderné elektrárně v rozmezí 118 až 192 USD/MWh.

Podle studie Temelinomika z roku 2012 by měla cena elektřiny z nové dostavby 3 a 4 bloku JE Temelín dosáhnout minimálně 163,99 EUR/MW (přibližně tedy 4 Kč/kWh) při nulové výdělečnosti, a to za předpokladu, že nedojde ke zpožděním ve výstavbě, nepřekročí se rozpočet a nebudou žádné další počáteční náklady mimo cenu kontraktu 8 miliard euro a 64 milióny euro na silnice.

Žádný energetický zdroj nepracuje na plný výkon plných 100% času, ale pouze jistou část doby. To charakterizuje kapacitní faktor, který vyjadřuje procentní podíl plného jmenovitého výkonu zařízení v roce.

S ohledem na nezbytnost stabilní dodávky elektrické energie musí obnovitelný energetický systém (ale nejenom ten) vedle zdrojů nutně pozůstávat z kombinace akumulačních technologií a přenosových a distribučních soustav.

Pan Kovalovský v citovaném článku žehrá na vysokou cenu akumulace. Opomněl ale dodat, že cena akumulačních technik se bude snižovat s objemem výroby (scale effect), podle tzv. křivky učení. Takové křivky jsme viděli u ceny větrné nebo fotovoltaicky generované elektřiny, kdy za posledních devět let poklesly ceny o 69, resp. 88 %. Současně je třeba si uvědomit, že není třeba akumulovat veškerou v OZE vyrobenou elektřinu.

Podle analýzy agentury Bloomberg New Energy Finance bude energie uložená v lithium-iontových bateriích brzy levnější než energie vyráběná ve špičkových elektrárnách na zemní plyn a tato výhoda v příštích letech dále poroste. Motorem této změny je prudký rozvoj baterií pro elektromobilitu. Nejnovější analýza vidí akumulaci v elektrochemických bateriích výhodnější ve srovnání s plynovými elektrárnami, jakožto s preferovaným zdrojem energie s rychlým startem v době špičkové poptávky. Na jaře 2018 Wood Mackenzie napsal, že elektřina z baterií bude do roku 2022 ve většině oblastí Spojených států levnější než ze špičkových plynových elektráren. V některých částech Spojených států je tomu tak již nyní. Kolem roku 2035 budou baterie schopny konkurovat paroplynovým elektrárnám i bez dotací.

Zajímavým aspektem je omezení výstavby obnovitelných zdrojů, které přišlo v době, kdy se cena obnovitelné elektřiny cenově dostala pod cenu z uhlí a jádra. Dává smysl stavět, když je OZE drahé a přestat, když je levnější? A to i přesto, nehledě na nebezpečí klimatické katastrofy, že se fosilní energetická výroba v rozvinutých zemích G20 stále ještě finančně podporuje.

Greenpeace uvádí ve své publikaci celkovou částku 58 miliard €, kterou z 98 % poskytly evropské vlády na podporu plynu, uhlí a jádra, formou plateb za kapacitní mechanismy. Na podporu obnovitelných zdrojů šlo z celé částky 0,5 %. Největšími příjemci jsou: Španělsko 17,9 miliard €, Polsko 14,4 miliard €, Belgie 6,5 miliard € Irsko 6,3 miliard €, Spojené Království 5,7 miliard € a Německo 2,9 miliard €.

Analogický efekt mohou také přinést obrovské nové dotace pro jadernou energii, které by mohly povzbudit spekulativní a drahé investice do jaderných elektráren, které by nikdy nebyly tolerovány, pokud by byla náležitě zohledněna a respektována skutečná rizika.

Úplné zásobování obnovitelnou energií

Na praktických realizacích v podmínkách podobných České republice bylo ukázáno, že úplné pokrytí spotřeby energie je možné pouze z obnovitelných zdrojů, výpadky dané intermitencí větru a slunce lze akumulací či dovozem.

Profesor Christian Breyer uvádí ve své studii úplného světového zásobování obnovitelnou energií, ve všech 4 segmentech spotřeby (elektřina, teplo, mobilita a odsolování) celkovou akumulační kapacitu ve velikosti 15128 TWh, zatímco dnešní je 33 TWh. Hlavní podíl akumulace by měl být zajištěn elektrickými akumulátory a jen menší část pro dlouhodobějším uskladněním do energetických plynů (CH4, H2).

Zde jsou závěry ze studie pro 100 % energeticky obnovitelnou Evropu od téhož autora z Lappeenranta University of Technology ve Finsku:

  • přechod na 100 % obnovitelné energie vyžaduje hromadnou elektrifikaci ve všech energetických sektorech. Celková výroba elektřiny bude čtyřikrát až pětkrát vyšší než v roce 2015. Současně bude zastaveno využívání fosilních zdrojů energie a jaderné energie ve všech odvětvích
  • výroba elektřiny ve 100 % obnovitelném energetickém systému bude sestávat z následujícího mixu energetických zdrojů: sluneční energie (62%), větrné energie (32 %), vodní energie (4 %), bioenergie (2 %) a geotermální energie (<1 %)
  • větrná a solární energie bude do roku 2050 představovat 94% celkové dodávky elektřiny. Přibližně 85% obnovitelných energií bude pocházet z decentralizované místní a regionální výroby
  • 100 % energie z obnovitelných zdrojů není dražší: náklady na energii pro plně udržitelný energetický systém v Evropě zůstávají stabilní a v roce 2050 budou 50–60 EUR / MWh
  • roční emise skleníkových plynů v Evropě se budou neustále snižovat, z přibližně 4 200 milionů tun CO2 ekv., v důsledku přechodu ve všech odvětvích na nulu do roku 2050
  • 100 % energie z obnovitelných zdrojů zaměstná v Evropě 3 až 3,5 milionu lidí; přibližně 800.000 pracovních míst v evropské těžbě uhlí od roku 2015 nebude do roku 2050 již existovat. Tento propad ale bude více než kompenzován 1,5 milionem nových pracovních míst v odvětvích obnovitelné energie.

Voda jako limitující faktor provozu tepelných elektráren

Ať se tepelná elektrárna chladí říční vodou průtočným nebo cirkulačním systémem, často, s výjimkou větších řek nebo moře představuje voda limitní faktor. V průtočném systému se říční voda ohřeje. Kvůli zachování života v řece je stanovena maximální možná teplota ve vodních toku. Díky této limitě může především v letních měsících dojít k omezení provozu či úplnému zastavení provozu tepelných, tedy i jaderných elektráren. Při cirkulačním systému chlazení se zas značné množství vody odpaří, což může být závažným problémem u toků s nižšími průtoky.

V červenci 2006 byla zastavena jaderná elektrárna Garoña na řece Ebro ve Španělsku. V srpnu 2018 byl zastaven provoz 4 jaderných elektráren ve Francii, dvou ve Švédsku a omezen provoz v některých jaderných elektráren ve Finsku, Německu a Švýcarsku. V červenci 2019 byl omezen provoz o 5,2 GW ve Francii na šesti reaktorech.

S postupující klimatickou katastrofou je velmi pravděpodobné, že takové případy budou stále častější.

V České republice může být tímto způsobem ohrožen provoz jaderné elektrárny Dukovany, jak se již koncem minulého roku psalo v českém tisku. Průměrný průtok řeky Jihlavy se stále snižuje a povážlivě se blíží velikosti odparu z chladících věží Dukovanské jaderné elektrárny, viz uvedený graf.

 

Obr.: Průtok řeky Jihlavy

Skutečnost je amplifikována faktem, že v povodí Jihlavy je velmi intenzivní kůrovcová kalamita, jak je zobrazeno v níže uvedené mapce. Snižující se počet stromů má a bude mít vliv na zvyšující se odpar vody z území, méně srážek, zvýšenou erozi a sníženou retenci. Což společně velmi pravděpodobně povede k dalšímu poklesu průtoku v řece Jihlavě.

 

Obr.: Kůrovcová kalamita v ČR, 11/2019, část povodí Jihlavy

Stabilita zdrojů

Jaderná elektrárna se často představuje jako stabilní zdroj elektřiny. Běžně uváděný kapacitní faktor jaderných elektráren se pohybuje okolo 0,82, i když v roce 2016 byl kapacitní faktor pro světovou flotilu jaderných elektráren zhruba 0,72. Za předpokladu, že polovina výpadků provozu jaderné elektrárny je plánovaná odstávka a polovina neplánovaná, musíme přijmout, že i několikrát za rok generátor přestane dodávat elektřinu. To znamená, že se může stát, že bude velmi rychle vypnut zdroj 0,5 GWe.

Vítr a slunce rovněž nejsou stálé zdroje, pokles jejich výroby lze ale odhadnout na základě předpovědí budoucího slunečního svitu a větru, několik dní dopředu. Pro Německo se v rámci 1 - 2 dní uvádí standardní odchylka 5 %, pro případ předpovědi větrné energie.

V případě sluneční energie nabízí služba enercast přesnou předpověď výkonu fotovoltaiky až na 72 hodin dopředu. Prognóza je založena na předpovědích různých evropských meteorologických služeb. Na základě těchto předpovědí tedy lze v dostatečném předstihu připravit záložní zdroje či akumulátory nebo nakoupit elektřinu v okolních zemích. Je zvláštní, že se jádro se i za těchto podmínek považuje za stabilní zdroj, zatímco obnovitelné zdroje za fluktuující zdroj. Navíc vliv změny rychlosti větru či zastínění fotovoltaiky mraky na poskytovaný výkon není na větším území tak rychlý jako náhlé a neplánované vypnutí jaderné elektrárny. V elektrické síti SRN bylo zjištěno, že s rostoucím podílem obnovitelné elektřiny v sítí neklesají parametry stability sítě (SAIDI).

Materiálová náročnost výrob elektřiny

V článku Zelený přelud... je mimo jiné uvedena materiálová náročnost větrné výroby elektřiny. Informace uvedené v tomto článku jsou však zavádějící, protože zde není uvedeno žádné porovnání. Čtenář pak lehce může nabýt dojmu, že ostatní výroby mají mnohem menší spotřebu materiálu. Není tomu tak. Materiál je samozřejmě potřeba na všechno, co technická civilizace realizuje, důležité je jeho normálové množství, ale zejména skutečnost, co se použitým materiálem po ukončení provozu zařízení stane.

Podle rešeršní studie Jana Willema Storma představuje spotřeba konstrukčního materiálu pro jadernou výrobu, vztaženo na jednu vyrobenou kWh více než 12 g, z toho lze pro recyklaci použít 5 g, zatímco pro větrnou výrobu (5 MW offshore, FPY 6,6 roku) 5,2 g a recyklovatelného 5,2 g. Je tedy patrné, že větrná výroba, ve srovnání s výrobou jadernou, vyžaduje mnohem méně materiálu na jednotku elektřiny. Při té jsou navíc potřeba další materiály (21 g), voda (17 g – pouze na těžbu), uranová ruda (26 g) a hlušina (130 g).

Obdobné platí pro recyklaci fotovoltaiky, které lidová slovesnost přisuzuje, že zůstane po dožití stát na polích. V Evropě ale pracuje velmi efektivní způsob sběru a recyklace organizovaný jako systém PV CYCLE, pomocí něhož bylo již před několika lety dosaženo 96% míry recyklace křemíkových panelů, s tím, že systém rovněž organizuje recyklaci tenkovrstvé fotovoltaiky různých typů.

Klima a jádro

Častým argumentem pro další výstavbu jaderných zdrojů je snížení emisí skleníkových plynů. Podíl skleníkových plynů pocházejících ze spalování fosilních zdrojů na výrobu elektřiny, představuje asi 30 % emisí způsobených CO2 z celkového množství skleníkových plynů. V roce 2014 činil jaderný příspěvek k celosvětovým dodávkám energie 1,6 %, přičemž snížení emisí díky jaderným elektrárnám nahrazující fosilní paliva byl asi 4,7%, za předpokladu, že jaderná energie je úplně bezemisní (což není).

Hypotetický příspěvek jaderné energie ke snížení emisí skleníkových plynů v budoucnosti lze odhadnout pro dva scénáře IAEA. Na základě nízkého scénáře, při stálé kapacitě 376 GWe v roce 2050 v rozmezí 1,3 - 2,4 % a pro vysoký scénář při kapacitě 964 GWe v roce 2050: 3,8 - 6,8 %. Vyšší hodnoty platí při růstu globálních emisí skleníkových plynů o 2,0 %/rok, nižší hodnoty při růstu 3,5 %/rok.

Globální příspěvek jaderné energie do roku 2050 ke snížení emisí skleníkových plynů je při respektu ke scénářům IEAE marginální.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že jaderná technologie není schopna v daném časovém horizontu - max. do roku 2050 podstatně přispět ke snížení emisí skleníkových plynů a řešení postupující klimatické katastrofy.

Na závěr se zbývá zeptat, proč má jaderná energie v české veřejnosti i politických kruzích tak vysoké renomé. Jak tento postoj vysvětlit, když prakticky neexistuje parametr, v jehož rámci by byla jaderné energie výhodnější než dnešní obnovitelné zdroje, a to ať se podíváme na cenu elektřiny, spotřebu vody, dovozní závislost, recyklaci použitých materiálů, odpady ale i sociální kontexty.

Pakliže vezmeme v potaz, co se oblasti obnovitelných zdrojů a akumulace stalo za posledních 15 let a jak se tyto oblasti v nadcházejících letech ještě rozvinou, je otázkou, proč velká část česká odborné veřejnosti považuje za racionální po cca 15 letech po uzavření posledních jaderných elektráren ve vedoucí ekonomice a technologické velmoci EU – v Německu, spustit v ČR novou jadernou elektrárnu.