V Braniborsku a Berlíně mají plán do roku 2030 vše obnovitelně a u nás?

Česká republika pokračuje v rozsáhlých jaderných plánech a pro výstavbu malého modulárního reaktoru v očekávání již vyčlenila prostor. Činí tak ze dvou zjevných důvodů. Předně chce zajistit domácí energetické zdroje, a měla by přispět k ochraně klimatu. Tím ale neguje několik skutečností, především nedávné prohlášení někdejších vrchních regulátorů jaderné energie z USA, Velké Británie, Francie a Německa. Tito experti společně oznámili, že jaderná energie nijak nemůže pomoci v překonání klimatické krize, tedy ve snížení emisí skleníkových plynů.

Není se čemu divit, když za téměř sedmdesát let provozu jaderných elektráren dosáhl podíl jaderné energie na celkové výrobě energie před deseti lety na světě 1,9 %. Běžně se sice uvádí toto číslo jako vyšší, ale to proto, že vzniklo po přepočtu na primární energii potřebnou k výrobě stejného množství elektřiny v uhelných elektrárnách. Od této doby podíl jaderné energie ještě poklesl. V roce 2020 generovala jaderná energie na světě 2553 TWh, zatímco v roce 2010 2762 TWh elektřiny. V současných letech se staví 1-3 GW, ale prakticky stejný počet se uzavírá. Aby jaderná energie zasáhla celosvětově významným způsobem do snížení emisí skleníkových plynů, bylo by nutné do roku 2050 vybudovat například dva až tři tisíce jaderných elektráren, což by znamenalo uvést do provozu ročně asi 100 nových reaktorů, tedy k síti připojit týdně 2 reaktory. Absurdní představa.  Kolik na světě existuje firem stavících jaderné elektrárny, kolik nových by jich muselo vzniknout a jak dlouho by to trvalo?

Skutečný nárůst počtu jaderných reaktorů je velmi pomalý, proti tomuto trendu poněkud v posledních letech  působí zvýšení výkonu. V letech 2010-2020 byl podle Mycle Schneidera k síti připojen, po odečtu odpojených, necelý jeden nový reaktor ročně. V otázce předcházení klimatické katastrofě je jaderná energie z mnoha důvodů nesprávnou a kontraproduktivní volbou. Především kvůli nedostatečné rychlosti výstavby, blokaci prostředků na účinnější cesty (izolace domů a BIPV…), potřebě chladící vody především při letním provozu, stále rostoucí ceně, riziku proliferace jaderných zbraní, potenciálnímu nebezpečí havárie, jadernému terorismu a možným útokům na jadernou elektrárnu. Jakkoliv jsou poslední tři jmenovaná ohrožení málo pravděpodobná, jejich pouhá nenulová pravděpodobnost je apokalyptickou představou.

Potřeba resilientní společnosti s resilientní energetikou

Dalším důvodem, který se uvádí pro stavbu jaderné energie je zajištění vlastní energie pro Českou republiku. Jaderná energie není nejlepším řešením ani z tohoto ohledu. U nás se stále opakuje, že pro obnovitelnou energii nemáme podmínky, což jasně vyvracejí dále uvedené příklady obnovitelného energetického zásobování. Otázkou zůstává, zda by jaderná energie pomohla zajistit alespoň částečnou rovnováhu v případě, že by se klima nepodařilo stabilizovat. Například při překročení planetárních limitů, když by teplota na Zemi rostla i při stabilizaci emisí antropických skleníkových plynů.

Je mnohem pravděpodobnější scénář. Rozšiřovat nejkomplikovanější a stálou odbornou kontrolu vyžadující technologii plnou potenciálně nebezpečného materiálu ve zvichřených časech, k nimž narušením současné civilizační struktury s nejvyšší pravděpodobností v brzké době dojde, je zásadní strategickou chybou. Každý kilogram uranu v životním prostředí navíc se stane zdrojem nemalých obtíží a následných nesplatitelných a nepojistitelných nákladů. Mělo by smysl vážně přemýšlet o resilientní, odolné společnosti a její páteři – energetice, což se ovšem nesetkává s náležitou podporou. Vědci ze skupiny Scientist Rebellion, do které je zapojeno více než 1200 vědců z 26 zemí, a kterou také podporují místní klimatické skupiny, vyjadřují protesty své zoufalství a jsou za to kriminalizováni.

Negace realizovaných příkladů z okolních zemí

Rozhodnutí ČR o stavbě a dostavbě jaderných elektráren rovněž nevnímá posun běžně uváděných cen obnovitelné energie (LCOE) , které se u větrně generované elektřiny snížily za posledních 12 let o 72 % a u fotovoltaiky o 90 %, přičemž dokola opakuje, že obnovitelná energie je drahá.

Rovněž tak neguje realizované velké regionální a městské projekty obnovitelné energie v sousedních zemích se stovkami tisíc obyvatel, ležících v analogickém klimatickém pásu jako ČR (Rhein Hunsrück, Burgenland, Aller-Leine-Tal, Hassfurt…), které v mnoha případech vyrobenou energii v desítkách či stovkách procent vlastní spotřeby se ziskem exportují. Okres Rhein Hunsrück dodal do sítě v roce 2016 z obnovitelných zdrojů (větru, fotovoltaiky a biomasy) 1,095 TWh na 103 tisíc obyvatel, což by vztaženo na počet obyvatel ČR, odpovídalo celkové české výrobě o velikosti 111,6 TWh ročně. Od té doby obnovitelná výroba vzrostla (navzdory komunikaci s energetikem RH jsem přesná data nezískal) a dále podle plánů proste až do roku 2050.

Negace energetických plánů v okolí

Rovněž tak česká energetická koncepce nevnímá plánované projekty v okolních zemích, příkladně nedávno zpracovaný projekt EWG (Energy Watch Group) obnovitelné energie pro region Berlín-Brandenburg, který spočívá především na větrné a sluneční energii. Větrná energie se v Braniborsku již hojně využívá, dnešní potenciál představuje téměř 9 GW a je třeba jej rozšířit přibližně o 3 GW na 12 GW, aby se umožnila kompletní přeměna všech energetických sektorů (elektřina, teplo, doprava) v regionu. Expanze větrné energie zůstane v rozsahu aktuálních plánů braniborské zemské vlády.

Zásadní expanze instalovaného výkonu obnovitelné energie by ale měla proběhnout na straně fotovoltaiky. V Berlíně by se potenciál měl zvýšit z dnešních 0,1 GW na 11,9 GW, a v Braniborsku z 1,1 GW na 27 GW.  Doplňkovými zdroji bude podle scénáře geotermální energie s výkonem 0,7 GW a bioenergie s výkonem 3,3 GW. Instalované kapacity jsou poměrně malé, ale významné z hlediska snížení nákladů na skladování, zejména pro uspokojení poptávky v době, kdy nebude foukat ani svítit (Dunkelflaute). Prostorová náročnost požadovaného výkonu pro fotovoltaiku bude 0,5 % plochy regionu a může se snížit současným zemědělským využitím prostřednictvím agrovoltaiky.

Celková spotřeba energie v Berlíně-Brandenburgu klesne podle projektu asi o 16 %, především díky zvýšení účinnosti prostřednictvím e-mobility a tepelných čerpadel ve srovnání s dnes dominujícími spalovacími motory a topnými systémy na naftu a zemní plyn. Scénář EWG pro Berlín-Brandenburg snižuje emise skleníkových plynů související s energií do roku 2030 na nulu.

Cena projektu

Současné celostátní náklady na energii ve výši minimálně 90 eur za MWh poklesnou v regionu Brandenburg-Berlín na 75 eur za MWh. Náklady kapitálově náročné investice dosáhnou výše 112 miliard euro, což odpovídá průměrnému požadavku na financování těsně pod 18 400 eur na hlavu. V SRN je tato suma při průměrné částce finančních aktiv na hlavu ve výši přibližně 95 000 eur cenově dostupný úkol. Tento soukromý kapitál může být v rámci vhodné politiky mobilizován k energetickému přechodu.  

Milan Smrž
Milan Smrž
Autor je chemik, vynálezce a publicista a autor desítek původních sdělení, vědeckých článků a patentů. Působil jako asistent na Katedře energetiky VŠCHT Praha. Od roku 2000 je předsedou národní sekce a 2003 byl zvolen viceprezidentem evropské asociace EUROSOLAR pro obnovitelnou energii. Vedle toho se věnuje přímé ekologické výchově a projektové i fyzické realizaci energetických projektů v rámci oficiální české rozvojové spolupráce v Zambii. Vede sekci energetiky ve skupině udržitelných technologií.

Další články autora: