Edvard Sequens žije v jihočeských Borovanech a pracuje jako energetický konzultant v neziskovém sdružení Calla v Českých Budějovicích, kterého je zároveň předsedou.  V minulosti působil také jako externí poradce ministra životního prostředí, nyní ve Výboru pro udržitelnou energetiku Rady vlády pro trvale udržitelný rozvoj. Obcemi a spolky spolupracujícími v Platformě proti hlubinnému úložišti byl zvolen jejím sekretářem. Přinášíme rozhovor s ním, který poskytl pro zpravodaj Jaderný odpad.

Jak ses dostal k problematice jaderného odpadu?

Někdy v polovině devadesátých let nás oslovili lidé z obcí z Vysočiny a od Mladé Vožice s prosbou o pomoc v úsilí proti záměru společnosti ČEZ najít u nich místo pro centrální mezisklad vyhořelého jaderného paliva.  Tak jsem spolu s nimi začal poznávat, že jaderná energetika plodí další těžko řešitelné problémy a jak málo politici stojí o skutečný férový přístup k lidem, kterým by to břemeno chtěli předat.

A jak to tehdy dopadlo?

Ukázalo se, že s jaderným odpadem za humny by se chtělo žít jen málokomu, ani těm ne, co mají vedle obce jadernou elektrárnu. Velkým poučením do budoucna pak bylo zjištění, jak málo znamená vládní slib. Totiž v roce 1992 Pithartova vláda po protestech lidí od Dukovan, přijala usnesení, že u elektrárny vznikne jen menší sklad limitovaný kapacitou 600 tun vyhořelého paliva. Už za dva roky za Klause tohle bylo zpochybněno a zanedlouho bylo vládní usnesení zrušeno a nahrazeno rozhodnutím, že se postaví další mezisklady u každé z jaderných elektráren.

Později, když na začátku tisíciletí z Rady Správy úložišť unikly informace, s jakými místy se počítá pro vyhledávání konečného hlubinného úložiště, se ukázala pravda.  Že lidé z ČEZ i politici na jednáních v obcích lhali, když lidem vyvraceli obavy, že by u nich mohl vysoceradioaktivní odpad skončit navždycky. Řada těch lokalit byla prakticky stejná a lidé, i když už měli záležitost za vyhranou, se tak dostali do nového kola souboje se státní mocí.

Řekl bych, že se ale politici i státní úředníci z konfrontace s obcemi při hledání místa pro mezisklad museli poučit. Je to tak?

I kdepak. Politici hledí na horizont nejbližšího volebního období a takové hledání vhodného místa pro úložiště, nepočítaje pak stavbu a provoz, je úkol na desítky let. Tak to odkládají, v podstatě neřeší, případně někteří dělají různá silná prohlášení a gesta, jako třebas zrovna současný ministr průmyslu Havlíček. Jo, jenže on už je třináctý v řadě, který se potýká s obcemi kvůli úložišti, a určitě není poslední. 

U úředníků ministerstev je snad zakódovaná obava dát lidem a starostům více práv spolurozhodovat o stavbě, která bude mít ve vybraném místě zásadní dopad na život mnoha dalších generací. A tak už skoro deset let bojkotují přípravu potřebné legislativy a snaží se ty průzkumy posouvat dopředu i za cenu podvodů.

Podvodů? Není to moc silné slovo?

Ani ne. Jak jinak označit situace, kdy Vám ředitel Správy úložišť slíbí, že geologické práce začnou jen na základě smlouvy o dobrovolnosti uzavřené s obcí a pak to neplatí, v některých lokalitách nachystané dohody se zahodí a jde se do průzkumů proti názoru obcí? Či když jsou geologické práce od počátku v souladu se zákonem označované jako geologické průzkumy, které lze dělat jen na stanoveném průzkumném území, ale v okamžiku, kdy začnou soudy dávat za pravdu obcím a spolkům a jedno průzkumné území za druhým rušit, tak vymyslí ministerstvo životního prostředí, že vlastně o průzkumy nejde a všechny ty geologické práce si tak stát udělá navzdory všem? Nebo aktuální případ z řady dalších – ministr průmyslu vyzval starosty, aby zpracovali výhrady k návrhu zákona o zapojení obcí. Ty si najaly právníka, aby připomínky byly kvalifikované a po dvou měsících se ukázalo, že není přijata ani jedna jediná, tedy že s tím fakticky úředníci ministerstva nechtěli udělat nic.

Žádaly obce také právo veta při rozhodování o úložišti? Není to moc riskantní, že úložiště nebude chtít vůbec nikdo?

Připomínky se týkaly řady bodů, ve kterých je návrh zákona, který připravilo ministerstvo, slabý až nedostatečný. A ano, základní premisou dalšího postupu je posílení práv obcí včetně práva veta. Není však podmínkou, že musí být absolutní, tak jako není třebas ve Skandinávii, kde jsou i díky tomu v přípravě úložiště dál.  Provedené právní analýzy konstatovaly, že v případě tak zásadní stavby je nutné posílení práv obcí. Samotné jejich účastenství v řízení, o jehož výsledku rozhodne úředník státní instituce, která má zájem na povolení, nedává šanci obhájit si jejich oprávněné zájmy.

Jsem přesvědčený, že nenastane situace, kdy by úložiště nechtěl připustit vůbec nikdo, pokud se od začátku bude ze strany zodpovědných politiků a úředníků ministerstev a státních úřadů jednat na rovinu a práva obcí nebudou vůči státu tak nevyrovnaně slabá. To by ale bylo potřeba přibrzdit v nesmyslném úprku zmenšit počet lokalit do poloviny roku 2020.

Jsou vůbec nějaké jiné možnosti, než vyhořelé palivo nadobro pohřbít do zemských hlubin?

Jaderný průmysl se jej snaží označovat za cennou surovinu, která najde využití v nových rychlých reaktorech nebo po přepracování i v těch stávajících. Vzhledem k tomu, jak jsme od těch vykreslovaných možností stále technologicky nebo ekonomicky daleko, nepovažuji to za příliš reálné. Ale třeba budoucnost nabídne nějakou jinou možnost, než je uspěchané zahrabání do země.

Kam se od zmíněných devadesátých let ve světě posunula zkušenost s hlubinným ukládáním, máme dnes větší šanci odpad navždy izolovat?

Nezaznamenal jsem, že by se za tak krátkou dobou něco přelomového událo. Původně švédský koncept ukládání SKB-3 (kovový kontejner zatěsněný v žule bentonitem), který převzala i česká strana, je starý více než pětatřicet let.  Jedno je jisté, čím více vyhořelého paliva bude, tím bude potřeba najít stále větší a větší blok neporušené horniny. I z toho důvodu by bylo nanejvýš prozíravé problém dále nezhoršovat a nepřidávat do skladů další tuny odpadu.

Děkuji za rozhovor

Ptal se Karel Polanecký