O klimatické hrozbě existuje mezi klimatickými vědci široký konsenzus, který je vyšší než 97 %. V české populaci je shoda nižší, okolo 75 %. Tento rozdíl patrně odráží tradicionalistický pohled veřejnosti na život, nechuť cokoliv měnit, či se dokonce ve svých životních zvyklostech uskrovnit. Podle pařížské dohody z roku 2015 se 195 zemí světa (včetně České republiky) zavázalo snížit emise skleníkových plynů do roku 2050 na nulu, či téměř na nulu. Zbývá nám tedy reálně 25 let.
Komentáře
Autorský kolektiv vedený Myclem Schneiderem a Antony Froggattem nedávno představil svoji každoroční Zprávu o stavu světového jaderného průmyslu 2024 (World Nuclear Industry Status Report 2024). Ta poskytuje mnohem reálnější představu o skutečném stavu a očekávaném vývoji jaderné energetiky, než by si člověk mohl udělat kupříkladu z českých médií. Kromě globálních dat se více než pětisetstránková publikace detailně zaměřuje i na jednotlivé státy provozující jaderné reaktory. Tradičně též obsahuje srovnání rozvoje jaderné energetiky s obnovitelnými zdroji, přehled vývoje malých modulárních reaktorů (SMR), problematiku vyřazování jaderných elektráren a letošní vydání se speciálně zaměřilo na analýzu závislosti jaderného průmyslu na Rusku.
V české žurnalistice převážil zcela nekritický pohled na jadernou energetiku a možnosti jejího rozvoje. Možné důvody tohoto stavu by stály za samostatný text, zaměřme se nyní realitu tzv. renesance jádra v Evropské unii, která je vykreslována jako jasná záležitost.
Atomová energetika již desítky let stagnuje a náš kontinent není výjimkou, naopak v Evropě zažívá setrvalý pokles. Důvodem nejsou jen obavy z havárií, které v demokracii nejsou potlačovány jako v autokratických režimech, kde se jádro bez ohledu na názory lidí nadále staví. Je to především svobodná ekonomická soutěž, ve které jaderné elektrárny svojí nákladností nedokáží obstát.
