Autorský kolektiv vedený Myclem Schneiderem a Antony Froggattem nedávno představil svoji každoroční Zprávu o stavu světového jaderného průmyslu 2024 (World Nuclear Industry Status Report 2024). Ta poskytuje mnohem reálnější představu o skutečném stavu a očekávaném vývoji jaderné energetiky, než by si člověk mohl udělat kupříkladu z českých médií.  Kromě globálních dat se více než pětisetstránková publikace detailně zaměřuje i na jednotlivé státy provozující jaderné reaktory. Tradičně též obsahuje srovnání rozvoje jaderné energetiky s obnovitelnými zdroji, přehled vývoje malých modulárních reaktorů (SMR), problematiku vyřazování jaderných elektráren a letošní vydání se speciálně zaměřilo na analýzu závislosti jaderného průmyslu na Rusku.

V české žurnalistice převážil zcela nekritický pohled na jadernou energetiku a možnosti jejího rozvoje. Možné důvody tohoto stavu by stály za samostatný text, zaměřme se nyní realitu tzv. renesance jádra v Evropské unii, která je vykreslována jako jasná záležitost. Atomová energetika již desítky let stagnuje a náš kontinent není výjimkou, naopak v Evropě zažívá setrvalý pokles.  Důvodem nejsou jen obavy z  havárií, které v demokracii nejsou potlačovány jako v autokratických režimech, kde se jádro bez ohledu na názory lidí nadále staví. Je to především svobodná ekonomická soutěž, ve které jaderné elektrárny svojí nákladností nedokáží obstát. 

Od červencového jednání vlády (17. července 2024) se čekalo schválení strategických dokumentů, které měly určit, jak se bude proměňovat energetika a jakými emisemi skleníkových plynů ještě zatížíme atmosféru Země v příštím čtvrtstoletí. Vedle Národního klimaticko-energetického plánu, který hledí jen do roku 2030, mělo jít o předběžné schválení Státní energetické koncepce do roku 2050 a tuzemské Politiky ochrany klimatu. Předběžné, protože obě tyto koncepce ještě musí projít veřejným hodnocením dopadů na životní prostředí, po němž se může jejich podoba ještě měnit. 

Budoucnost české jaderné energetiky má být po dlouhé desítky let spjata s Jižní Koreou. Vláda potvrdila doporučení firmy ČEZ, že ze dvou zbývajících uchazečů o stavbu nových reaktorů v Česku to bude jihokorejská státní KHNP (Korea Hydro & Nuclear Power, dceřiná firma elektrárenského koncernu KEPCO), která by měla postavit dva nové reaktory v Dukovanech. I když je Francie nejbližším českým spojencem, se kterým se v Evropě snaží přesměrovat veřejnou podporu do financování atomové energetiky, francouzská EDF výběrovým sítem neprošla. Příští vlády by pak měly mít možnost na základě opce (a tedy bez nového tendru) objednávku rozšířit i na dva nové reaktory v Temelíně, podmínky ale ještě vůbec nebyly dojednány a kdo ví, zda někdy budou.  

Česká republika se stále více shlíží v jaderné výrobě elektřiny, a opakuje, že je to pro nás jediná možnost. O cenových rizicích, stále rostoucí době výstavby, jak ukazují nedávné stavby v Evropě, i o tom, že jaderná energie nám s klimatickou nouzí nepomůže, již bylo napsáno mnohé (zde, zde, zde, zde, zde, zde).  Většinou se ale  v  diskusích neobjevuje, jakým konkrétním způsobem bychom měli zajistit dostatek energie pro Českou republiku. Je příznačné, že se hovoří o výkonu elektráren, o terawatthodinách a o cenách, které budeme muset nakonec zaplatit. Je ale důležitější připomenout, že energetický koncept by měl být založen především na uspokojení energetických požadavků, a nikoliv jen na výrobě elektrické energie. A energetické požadavky a lze uspokojit sofistikovanějším způsobem než jenom spotřebou centrálně vyrobené drahé energie.

Když vláda na nedávné tiskové konferenci oznámila, že prodlouží rozhodování o tendru na pátý dukovanský reaktor a zároveň požádá uchazeče o stavbu o závaznou nabídku celkem až čtyř reaktorů, bylo to pro mnohé redaktory a komentátory překvapení. Pro pozorné čtenáře Deníku referendum jistě ne, o chystaných záměrech české vlády se mohli dočíst například v komentáři „Nové reaktory v Dukovanech. Předražená a riskantní energie z daleké budoucnosti“.