Lobistická skupina „Jádro pro klima“ (Nuclear for Climate) se zúčastnila konference OSN o klimatických změnách COP23 vyzbrojená banány, aby srovnávala radiační expozice z konzumace banánů v důsledku obsahu draslíku-40 s rutinními emisemi z jaderných elektráren. Chtěla tím poukázat na všudypřítomné radioaktivní záření, kterému jsme jako lidé vystaveni. Rozdávala banány s nálepkou: „Tento běžný banán z každodenního života je více radioaktivní, než život v blízkosti jaderné elektrárny po dobu jednoho roku.“

Fakta:
1.    Nárůst radioaktivních emisí a dávek po katastrofických nehodách. Expozice z konzumace banánů se odhaduje na 0,09-2,3 mikroSievert na banán. Součet radiační expozice z jaderných havárií v Černobylu a Fukušimy odhaduje Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) na 648 000 Sievert na osobu. Expozice z Černobylu a Fukušimy tedy činí 6 480 000 000 000 banánových ekvivalentních dávek - to je 6,48 bilionů banánů nebo, pokud dáváte přednost, 6,48 terabanánů nebo 6 480 gigabanánů. Tolik banánů o délce 15 cm poskládaných za sebou by se vešlo do vzdálenosti 972 milionů kilometrů – to představuje 2 529 cest na Měsíc nebo 6,5krát tolik ke Slunci.

2.    Cyklus draslíku. Gordon Edwards z Kanadské koalice za atomovou odpovědnost (CCNR) a představitelé Oak Ridge Associated Universities (byly založeny v roce 1946 jako Institut jaderných studií Oak Ridge) vysvětlují, že lidské tělo si udržuje kontrolu nad hladinou draslíku, tudíž konzumace potravin obsahujících velké množství draslíku nezvýší obsah draslíku v těle a pojídání potravin jako banánů nezvyšuje roční dávku radiace. Malá radiační expozice způsobená konzumací banánu trvá jen několik hodin po požití, kdy je obsah draslíku v těle zregulován ledvinami. Vzhledem k tomu, že naše těla jsou pod kontrolou organické homeostáze (rovnováhy), hladina draslíku-40 se po jídle banánu nezvyšuje a tělo se přebytečného draslíku-40 zbaví.

3.    Kolísání radioaktivních emisí z jaderných elektráren. Radiační biolog Dr. Ian Fairlie poznamenává, že při výměně paliva v reaktorech jsou místní obyvatelé během 12 hodin vystaveni hladině radioaktivity až 500krát vyšší než při normálním provozu. To by mohlo vysvětlit nárůst počtu dětských leukemií v okolí jaderných elektráren - ale provozovatelé elektráren před tímto nijak nevarují a nepřijímají žádná opatření ke snížení expozice.

4.    Skutečně nebezpečné člověkem vyrobené radionuklidy (například cesium-137 a stroncium-90) se uvolňují do našeho prostředí z jaderných elektráren, testů jaderných bomb a nehod jako Fukušima a Černobyl. „Tyto radioaktivní prvky, na rozdíl od přírodního draslíku-40 v banánech, jsou lidským tělem zaměněny za známé prvky. Například požité radioaktivní stroncium-90 nahrazuje stabilní vápník a radioaktivní cesium-137 nahrazuje stabilní draslík. Tyto nuklidy se tak mohou ukládat v kostech a svalech a ozařovat lidi zevnitř. Vnitřní záření může vést k velmi závažným, dlouhodobým a transgeneračním dopadům na zdraví," jak píše Linda Gunter ve svém článku.

Nešťastná událost v Goianii v Brazílii v září 1987 zase ilustruje nebezpečí štěpného produktu cesia-137. Dva lidé ukradli zdroj záření z nepoužívané lékařské radioterapetiucké ordinace. Bezpečnostní ostraha si ten den místo hlídání zašla do kina (shodou okolností na film „Herbie Goes Bananas“.) Zdroj radioterapie obsahoval 93 gramů cesia-137. Byl prodán obchodnímu zástupci. Mnoho lidí bylo vystaveno působení radioaktivního cesia a rozšířilo kontaminaci na další místa ve městě i v okolí. Nejméně čtyři lidé zemřeli z vystavení záření a podle IAEA „mnoho dalších“ utrpělo radiační zranění. Osm z těch zraněných vyžadovalo chirurgické odškodnění, amputaci končetin a kožní transplantáty. Incident byl vyhodnocen jako úroveň 5 „Nehoda s rizikem mimo lokalitu“ na sedmibodové Mezinárodní stupnici jaderných událostí INES.

Originál článku: The Banana Equivalent Dose of catastrophic nuclear accidents, autor: Jim Green – editor zpravodaje Nuclear Monitor; publikováno ve WISE Nuclear Monitor, 12. prosince 2017, č. 855 (redakčně zkráceno).

*****

(c) Olga Kališová, Temelín.cz // Foto: counterpunch.org