Ani 31 let po havárii v Černobylu neexistuje konsensus pro nakládání s jaderným odpadem. Vlády nevynikají v dlouhodobém plánování a to je kámen úrazu pro jaderný průmysl, který musí plánovat na statisíce až miliony let dopředu. V současnosti se nejvíce prosazuje technologie hlubinného úložiště, kterou volí státy jako Finsko, jenž má začít provozovat úložiště Onkalo v roce 2020, a Švédsko, kde ale dosud ještě nebylo vydáno finální stavební povolení pro úložiště Forsmark.

Z větší části ale vysoce aktivní odpad vyčkává na řešení, říká Stephen Thomas, emeritní profesor energetické politiky na Greenwich University v Londýně. „Všude ve světě se prodlužuje životnost meziskladů pro vyhořelé jaderné palivo I reaktorů. Najděte mi reaktor, který byl v provozu 20 let, a já vám najdu jadernou elektrárnu, u které byla navýšena kapacita skladišť vyhořelého jaderného odpadu. U všech. Není to kam dávat,” říká Thomas.

Odpor veřejnosti

V Německu vláda vyhlásila moratorium na proces hledání hlubinného úložiště v roce 2000 po desítkách let protestů místních obyvatel proti výběru lokality Gorleben v roce 1977 a po následovné intenzivní veřejné debatě o geologické vhodnosti lokality. Někteří odborníci tvrdili, že díky své poloze v řídce osídlené oblasti poblíž tehdejší hranice s východním Německem byla lokalita vybrána spíše z politických než z vědeckých důvodů. Zákon schválený v roce 2017, který vrátil Gorleben zpátky do hry, přistupuje k celé zemi jako k „prázdné mapě” se solnými, žulovými a jílovými lokalitami ke zvážení. Oficiálně má být lokalita vybrána do roku 2031 a úložiště postaveno do roku 2050. Ale spolková republika Sasko už teď usiluje o vyřazení z procesu a někteří experti hodnotí její snahy velice optimisticky.

Ve Velké Británii bylo v reakci na veřejný a vědecký konzultační proces zrušeno hledání potenciální lokality, která by byla v pohodlné blízkosti od zařízení pro přepracování jaderného paliva Sellafield, jež je zdaleka nejhorším problémem v zemi ve spojení s jaderným odpadem.

Ve Francii je plán na úložiště v jílových formacích u vesnice Bure v pokročilejším stádiu než kde jinde a francouzská Národní agentura pro nakládání s radioaktivními odpady (ANDRA) ho tam chce zprovoznit do roku 2035. Ale pozorovatelé tvrdí, že veřejnost neměla dostatečný prostor k debatě a že veřejné protesty se zintenzivňují před nadcházejícím parlamentním hlasováním o budoucnosti lokality.

Neznámé náklady

Vedle technických a politických otázek týkajících se konečné likvidace odpadů existují také obrovské ekonomické problémy. Ve Velké Británii Úřad pro vyřazování jaderných zařízení (NDA) odhaduje, že dle dostupných údajů se současné náklady na úklid po odstavování jaderných elektráren pohybují mezi 95 - 219 miliardami britských liber (3 - 7 bilionů korun českých). Celkové plánované výdaje na rok 2017/2018 činí 3,24 miliard liber (102 miliard korun; pozn.aut. k 11.5.2017), z čehož bude vláda a daňový poplatník financovat 2,36 miliard liber (74 miliard korun) a 0,88 miliard liber půjde z příjmů z obchodních operací.

V Německu jsou provozovatelé jaderných elektráren z velké části odpovědní za odstavení reaktorů ihned po jejich vypnutí – tehdy je vyhořelé palivo odstraněno a areál je demontován, což je proces trvající desetiletí. Podle dohody z roku 2016 je za likvidaci jaderných odpadů odpovědný stát. Energetické společnosti musí zaplatit 23,6 miliard eur (744 miliard korun) do státního fondu, který by měl pokrýt náklady. Ale odborníci se obávají, že nakonec bude účet ponechán daňovým poplatníkům k zaplacení. „Pro veškeré nakládání s odpady a jejich likvidaci neexistuje technická koncepce, a proto nelze odhadnout náklady,“ říká Wolfgang Irrek, profesor energetického managementu na univerzitě Hochschule Ruhr West v Německu. Místo toho je výpočet založen na 20letých odhadech pro lokalitu Gorleben.

Dlouhodobé meziskladování

Někteří odborníci tvrdí, že konečná likvidace odpadů je navržená tak, aby odvrátila pozornost od ústředního problému. I když se myšlenka vyřešit záležitost jednou a provždy jeví jako přitažlivá, byly vzneseny otázky ohledně dlouhodobé bezpečnosti i u finského projektu.

„Z vědeckého pohledu je dnes velice arogantní tvrdit, že dokážeme bezpečně uložit jaderný odpad na desítky tisíc let,” říká Mycle Schneider, nezávislý analytik v oblasti jaderné politiky a vedoucí autor výroční Světové zprávy o stavu jaderného průmyslu. „Nejsem přesvědčen o tom, že geologické úložiště vydrží navěky – dosud jsem pro to neviděl přesvědčivý argument. Je příliš brzy to komentovat.“ Místo toho Schneider zastává takový názor, že by měla být zaměřena pozornost na to, aby bezpečnost zajistil dočasný mezisklad, což ale ve většinou neplatí.

Velká Británie a Francie používají mokrý mezisklad pro vyhořelé jaderné palivo, tzn. odpad je uchováván v bazénech po delší čas. Schneider říká, že pokud se máme poučit z evropských zkušeností s jaderným odpadem, měli bychom jít německou cestou a přeložit chlazený odpad z vody do suchého meziskladu co nejrychleji.

„Není absolutně pochyb o tom, že suché meziskladování je mnohem bezpečnější a lépe chráněné než meziskladování v bazénu,“ říká Schneider. „Pokud vám dojde voda, máte problémy, protože se palivo zahřeje. V závislosti na stáří paliva může dojít ke vznícení odpadu a taková jaderná nehoda by mnohokrát převyšovala svým rozsahem ty dosavadní.“ Poukazuje na katastrofu ve Fukušimě, kde bylo zpočátku nejasné, zda se vyhořelé jaderné palivo vznítí; scénář, který by vyžadoval evakuaci nejméně 10 milionů lidí.

Andrew Blowers z nezávislé expertní skupiny Nuclear Waste Advisory Associates říká, že lokality s plánovanými reaktory ve Velké Británii představují vlastní kategorii problémů. „Spousta nebezpečného vyhořelého jaderného paliva bude uložena v nově budovaných areálech, které se nacházejí v zranitelných pobřežních lokalitách, což představuje pro příští století zásadní problém v souvislosti se změnou klimatu,“ říká Blowers.

Špička ledovce

A to vše se týká jen malého zlomku celkového problému s radioaktivními odpady. „Vysoce aktivní odpad představuje to nejmenší množství,“ říká Schneider. „Největší objem zabírají odpady s nejmenší mírou kontaminace. Jediný uranový důl, například německý Wismut, může vyprodukovat stovky milionů tun odpadu.“

Vyřazování jaderných elektráren z provozu vytváří obrovské množství radioaktivního materiálu. Mezisklady pro středně aktivní odpad v Německu se setkávají s technickými problémy a problémy s přijetím veřejností, zatímco prudce rostoucí náklady na vyřazování z provozu ve Velké Británii se dostávají mimo kontrolu.

„Británie je příkladem toho, jak lze nedostatečně zajistit finanční prostředky na odstavování reaktorů z provozu - udělali jsme každou chybu, kterou jsme mohli udělat, a skončili jsme s jaderným úřadem, který je bez peněz,“ říká Thomas.

Německo se rozhodlo zcela se zbavit jaderné energie. To, že stanovilo objem celkového množství odpadu, by mu mělo dát výhodu, ale Thomas říká, že zatím má Německo stále málo zkušeností s vyřazováním reaktorů z provozu na to, aby skutečně vědělo, jak na tom je.

„Množství vyřazování z provozu, ke kterému ve světě dochází, je zanedbatelné. Myslím, že existuje jen šest elektráren, které byly zcela vyřazeny z provozu a které fungovaly dost dlouhou dobu.“

Přesto Blowers říká, že Německo udělalo jednu věc správně. „Nechceme vytvářet další jaderný odpad, když si nejsme jisti, co uděláme s tím, který již máme.“

Originál článku: Nuclear waste: Planning for the next million years, China Dialogue, Autor: Ruby Rusell, 26.dubna 2017 (redakčně upraveno)

*****
(C) Přeložila Olga Kališová, Calla // Foto: archiv Calla