Hodnocení první globální zprávy o jaderném odpadu (The World Nuclear Waste Report 2019 – Focus Europe), které publikovala v prosincovém vydání časopisu Nuclear Monitor Christiana Mauro, nepochybně stojí za pozornost. Vedle základního zjištění, tedy že přesně nelze určit, kolik jaderného odpadu se na světě nachází, a zatím nevíme, jak s ním naložit, si všímá také regionálních rozdílů i společných prvků.

Porovnání jednotlivých národních strategií je velmi obtížné, neboť se zásadně liší klasifikace jaderných odpadů, ale i používaná terminologie. Ani na úrovni EU se Evropské komisi nepodařilo harmonizovat národní zprávy o financování jaderných účtů. Požadavky směrnice o jaderných odpadech nesplnilo 25 z 28 členských států. Sběr dat pro světovou zprávu se potýkal s ještě většími problémy, například informace poskytnuté Ruskem jsou prakticky nepoužitelné. Dát dohromady použitelnou databázi alespoň v Evropské unii bude vyžadovat velké úsilí (i státy jako Belgie nebo Nizozemí poskytly pouze zastaralá data).

Ze zprávy vyplývá jeden společný rys, který potvrzují i zkušenosti z České republiky. Obyvatelé oblastí, v nichž se zvažuje výstavba úložišť nebo jiných zařízení pro nakládání s jaderným odpadem, nemají dostatek informací. Zástupci komunit nemají přístup k dokumentům, kterými disponují státní instituce a soukromé firmy, což celý proces značně komplikuje. Povolovací procesy v případě nakládání s jaderným odpadem zůstávají neprůhledné. Problém omezeného přístupu k informacím zůstává v případě jaderného odpadu nevyřešen.

Dalším společným rysem pro řadu států je preference prozatímních řešení (strategie označovaná jako „počkáme a uvidíme“). Žádný ze států také zatím nedokázal dát dohromady finanční prostředky, které by odpovídaly odhadům na náklady likvidace jaderného odpadu.

Švýcarský geolog a bývalý člen Federální komise pro jadernou bezpečnost Marcos Buser pracuje na problému likvidace jaderného odpadu již 45 let a je přesvědčen, že náš současná úroveň znalostí je téměř úplnou neznalostí. Buser nevidí v dohledu žádné krátkodobé řešení a tvrdí, že problém sice  nemůže být „příliš velký na to, aby selhal“, protože společnosti budou nakonec nuceny financovat řešení, ale může být velmi „příliš velký na zvládnutí“.

Zpráva obsahuje také konstatování, že hlubinné úložiště je stále preferovanou metodou řešení, ale potýká se s velkými překážkami a proveditelnost konkrétních projektů zatím není zaručená.

Kompletní hodnocení Christiany Mauro je publikováno pod názvem The black boxes of nuclear waste management: Democratic management of nuclear waste hits access barrier   v časopise Nuclear Monitor z 19. prosince 2019.

*****

(c) Karel Polanecký, Temelín.cz // obrázek: archiv Cally