Přinášíme překlad textu od Nicka Meynena, který se v The Ecologist zabýval otázkou závislosti Evropské unie a Spojených států amerických na dodávkách uranu z Ruska či z Afriky, kam přenáší znečištění.

Zamyslel se někdo uprostřed všeho toho zmatku kolem Hinkley Point C a dalších plánovaných jaderných elektráren v EU a USA, odkud ten materiál, který udržuje jaderné reaktory v chodu, pochází? Fakt, který vás pobaví: žádná jiná země neposkytuje tolik uranu Evropské unii než... Rusko. Putin má k dispozici více než jen ventil na utažení zemního plynu, pokud si chce pohrát s Evropou. A míra, do jaké se i USA staly závislými na nestabilních zahraničních zdrojích uranu, je také bezprecedentní.

Pojďme ale nejdříve vychrlit pár čísel. USA jsou nyní závislé na dovozu uranu z 94 % jejich celkové poptávky. EU je závislá z 97 %. Více než čtvrtina veškerého uranu spotřebovaného v EU pochází z Ruska, v kontrastu s původními 10 % v roce 2005, kdy více spřátelené země jako Austrálie a Kanada zásobovaly EU ze 46 %. Jejich společný podíl vývozu do EU klesl pod 30 %. Tyto trendy mají geopolitické dopady.

Jedním problémem je bezpečnost. Reciproční sankce mezi Ruskem a EU jsou uplatňovány déle než dva roky. Pokud se potvrdí některé nedávné průzkumy veřejného mínění ve Spojených státech a Trump se stane novým americkým prezidentem, věci se pro EU zhorší. Trump již naznačil, že pochmurný scénář (nebo i mnohem horší) by se mohl odehrát v Lotyšsku nebo Estonsku, v zemích EU s ruskou menšinou větší než je čtvrtina jejich populace. Jak moc může EU pokousat ruku, která ji krmí plynem a uranem, které tak zoufale potřebuje? Putin odpoví: zas tak moc ne.

Dalším problémem je riziko spojené se zásobováním v budoucnosti. Jakákoliv elektrárna, která se dnes plánuje, bude potřebovat uran v dalších 40 letech. Ale oba největší vývozci uranu do EU – Rusko a Kazachstán - plánují vybudovat nové jaderné elektrárny pro sebe. Kazachstán se z nuly dostal k 40% podílu na světové produkci uranu za posledních 20 let. Ale kromě kazachšských a ruských energetických potřeb v budoucnu se analytici obávají, že v důsledku špatného hospodaření dojde pravděpodobně ke zhroucení tohoto vývozu uranu.

Velká subdodavatelská výroba v „málo znečištěných“ zemích

Avšak větším problémem by mělo být to, že těžba uranu je velmi špinavá práce, kterou jsme nepřestali dělat, pouze jsme ji přesunuli ven. Francie mívala přes 200 uranových dolů, ale díky lepší péči o životní prostředí a pracovníky uranového průmyslu byl poslední z nich uzavřen v roce 2001. Namísto toho byly nové doly otevřeny v místech jako jsou Niger, Namibie a Malawi. Ve zkratce: tam, kam se dají přesunout skutečné dopady těžby uranu na lidi a životní prostředí. Ve skutečnosti se výkonní ředitelé z uranového byznysu vyjadřují poměrně upřímně k tomuto tématu. John Borshoff, bývalý generální ředitel společnosti Paladin, která je australským producentem uranu a otevřela doly v Namibii, řekl, že kanadské a australské ekologické normy jsou příliš kultivované. V podstatě tím myslí, že v afrických zemích nemusíte moc nebo vůbec platit za účelem ochrany buď vašich zaměstnanců nebo lidí žijících v blízkosti zdroje radiace způsobujícího úmrtí na rakovinu.

Borshoff pouze realizuje návrh Lawrence Summerse z roku 1991, tehdejšího hlavního ekonoma World Bank, který  propagoval skládku toxického odpadu v zemích třetího světa z hospodářských důvodů: „Jen mezi námi, neměla by Světová banka podporovat větší přesun špinavých průmyslových odvětví do nejméně rozvinutých zemí? […] Dané množství znečištění zhoršující zdraví by mělo být produkováno v zemi s co nejnižšími náklady, což je země s nejnižšími mzdami. Myslím, že ekonomická logika vyvážet toxický odpad do zemí s nejnižšími mzdami je bezvadná a měli bychom se s ní smířit.“

Uranový průmysl tenhle přístup ještě vyostřil. Jak dlouho bude ale ještě unikat bez potrestání za následky, které způsobuje? Naposledy když se povstalci v Mali přiblížili příliš blízko k dolům v Nigeru vlastněných společností AREVA, Francie na ně najednou vyslala svou armádu. Pod nějakou humanitární záminkou. A pokud rebelové neuspějí a nezmocní se těchto vzdálených dolů, globální environmentální hnutí za spravedlnost by snad mohlo uspět při uzavírání několika z nich.

Dědictví uranové těžby

Měl jsem to „potěšení“ být spoluorganizátorem toxické tour po nyní uzavřeném uranovém dole v Bulharsku. Hrozilo tam uvolnění masivního množství toxického kalu skladovaného za slabou hrází odkaliště, která vykazovala známky přetížení po silných deštích v roce 2009. Staré finanční prostředky z EU stále ještě pomáhaly udržovat hráz, ale tyto peníze budou muset téct do oprav hrází i po další tisíciletí.

V roce 1992 tam byly doly uzavřeny a od té doby musí být vše financováno z veřejných peněz. A takhle to chodí s uranovými doly v místech s nedostatečnou nebo žádnou legislativou: krátkodobé soukromé zisky, po kterých následují nekonečné veřejné ztráty. V Bulharsku mají lidé ještě tolik štěstí, že jsou v Evropské unii s alespoň nějakými ekologickými předpisy a mohou čerpat její finanční prostředky na ochranu životního prostředí. To samé platí i pro ostatní evropské země jako Francie, která má desítky tzv. „zombie“ dolů: mrtvých, ale stále aktivních. Také Spojené státy mají mnohem víc těchto dolů. Na území národa Navajo je rozmístěno více než 500 opuštěných uranových dolů stejně jako domů a zdrojů pitné vody, kde lze naměřit zvýšenou hladinu radioaktivního záření. Navzdory tomu, že byl provoz dolů ukončen v roce 1986, nové a související případy rakoviny plic, rakoviny kostní dřeně a zhoršené funkce ledvin se stále objevují.

Ale zatímco nyní mají EU a USA dostatek záruk uchovat si svůj vlastní uran v bezpečí pod zemí, nic z toho neplatí pro Niger nebo Namibii. Z těchto dvou zemí rostou hráči na trhu s uranem, vyvážející svůj uran do EU. Niger dosud vyprodukoval více uranu než Francie za celou svou historii, přičemž tu britsko-australské a francouzské společnosti provozují špinavou těžbu, která ničí místní životní prostředí a obyvatelstvo.

Tři zprávy z projektu EJOLT financovaného Evropskou unií se zabývají environmentálními a sociálními problémy souvisejícími s těžbou uranu. První se zabývá dopady těžby, druhá se zaměřuje na důl v Malawi a třetí se převážně věnuje příkladům úspěšného odporu vůči velkým těžařům.

Bruno Chareyron, francouzský jaderný inženýr, který napsal většinu z těchto zpráv, pořádal v posledních dvou dekádách toxické exkurze po uranových dolech. Není to vždy snadný úkol, když vám například policie zabaví většinu vašeho měřícího vybavení po příjezdu do Nigeru. Nicméně, Bruno byl schopen díky svým měřením vystopovat to, že radioaktivní kovový šrot z dolů a uranových mlýnů se prodává na trhu. Hlušina v haldách z dolů byla použita při úpravách silnic, stavbě domů a dokonce i místní nemocnice, kde byla naměřena radiace 100krát vyšší, než je norma. Haldy radioaktivního odpadu byly nechráněné ponechány pod širým nebem, v blízkosti dvou měst se 120 tisíci obyvateli.

Chybějící dílek skládačky

Kde je uran v celé té debatě o jaderné energii? Obvykle je zmiňován pouze tehdy, když průmysl tvrdí: uran je jen malá část z celkových nákladů v našem energetickém modelu, na rozdíl od ropného a plynárenského průmyslu.

No, existuje důvod, proč uran tvoří pouze malou část z celkových nákladů a ten se nazývá „cost-shifting“, tzn. případ, kdy jednotlivec, skupina nebo vláda nedostatečně platí za službu, kterou odvádí další jednotlivec, skupina nebo vláda, kteří pak musí nést zátěž.

Ekologičtí ekonomisté pojmenovali procesy v uranovém odvětví, jichž byli svědky: kontaminace prostřednictvím akumulace, ekologicky nerovnoměrná výměna a ekologický dluh. Stále více a více lidí na celém světě se schází, aby se zabránilo nespravedlnosti páchané na životním prostředí. Naše jaderné elektrárny v Evropské unii a USA jsou v současné době provozovány na úkor lidí v Africe. A to vyvolává otázku: jsme připraveni přijmout tuto realitu?

Originál článku: Uranium from Russia, with love, The Ecologist, autor: Nick Meynen; publikováno ve WISE Nuclear Monitor, 9. srpna 2016, č. 828

*****
(C) Olga Kališová, Sonne und Freiheit //Foto: archiv Calla