Obhájci jaderné energetiky by nás rádi přesvědčili, že příběh Černobylu je vlastně o Sovětském svazu. Nedovolme jim, abychom si z nejhorší jaderné havárie v dějinách vzali tak malé ponaučení. Píše Josef Patočka ve svém příspěvku v Deníku Referendum.

Všeobecně oceňovaná minisérie Černobyl znovu aktualizovala debaty o významu, příčinách a souvislostech nejhorší jaderné havárie v dějinách. Ústřední postavou mezi všemi katastrofou zasaženými lidmi je v ní totiž vědec Valerij Legasov, jehož boj o pravdivé vyhodnocení příčin katastrofy nakonec skončí tragicky – v průběhu soudního procesu s viníky se neudrží, poukáže na vadný design reaktoru, chronické zatajování rizik i systémové upřednostňování zisku před bezpečností a obětuje tak své osobní pohodlí, bezpečí i kariéru pravdě.

Obhájci jaderné energetiky samozřejmě v seriálem vyvolaných debatách sahají po pohodlné interpretaci: za všechno může Sovětský svaz. Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, která své veřejné postavení po celá poslední dvě desetiletí zneužívá k veřejné propagaci průmyslu, na který má dohlížet, v rozhovoru pro Český rozhlas tvrdí, že jeho „hlavní poselství spočívá v pohledu do stavu mysli papalášů, aparátčíků, kteří se snažili zamést tu událost pod koberec“.

Je ironické, že zamést ji pod koberec – znovu – se tak vlastně snaží i ona sama. Vytváří totiž dojem, že „u nás se to stát nemůže“, že Černobyl byl něčím specifickým a zcela připsatelným zaniklému světu reálného socialismu. Bylo by ale chybou, pokud bychom si z jeho hrůz dokázali vzít tak malé ponaučení.

Ani technické a lidské chyby, ani zamlčování hrozeb, natožpak stavění ekonomických ohledů nad ohledy bezpečnostní a ekologické v žádném případě nejsou něčím, co by bylo vlastní výhradně bývalému východnímu bloku. To všechno provází historii jaderné energetiky od počátku.

Fukušima, Temelín, Dukovany

Vezměme ze všech více či méně vážných nehod, ke kterým tyto různé příčiny vedly – není těžké sestavit kalendář, kde připadá jedna na každý den – jen tu druhou největší: Fukušimu. Neodehrála se kupodivu v Sovětském svazu, ale v technologicky vyspělém, kapitalistickém Japonsku. A nebyla způsobena výhradně zemětřesením a vlnou tsunami, jak je u nás dodnes populární si myslet.

Společnost Tepco, která elektrárnu provozovala, o riziku věděla. Kvůli profitu ale odmítla investovat do potřebných bezpečnostních opatření. Státní úřad, pověřený dohledem nad reaktory, i vládnoucí politická reprezentace, to kvůli úzkým vazbám na jaderný průmysl tolerovaly.

Podle verdiktu japonské vyšetřovací komise tak šlo jednoznačně o katastrofu „lidmi způsobenou“, za níž stála nebezpečná koncentrace moci, úzká vazba mezi politikou a ekonomikou i hierarchická kultura byrokratické poslušnosti a netransparentního rozhodování. Také u nás najdeme četné příklady podobných systémových neřestí. Připomeňme skandální kauzu vadného svaru v Temelíně, kterou pomohla „zamést pod koberec“ sama Dana Drábová, aby se spuštění elektrárny stihlo včas.

Připomeňme, že Dukovany, jejichž provoz má být v roce 2020 prodloužen za hranici projektované životnosti, fungují bez ochrané schránky neboli „kontejnmentu“ (stejně jako sovětské reaktory, o nichž mluví Legasov), i když ČEZ i SÚJB v tomto smyslu rády mystifikují veřejnosti. Připomeňme odfláknuté zátěžové testy po fukušimské havárii – zpracovávané Ústavem jaderného výzkumu v Řeži, tedy fakticky pobočkou ČEZu - z nichž přesto vyplynulo, že kupříkladu k havárii právě v Dukovanech by mohl stačit i „stoletý“ sníh, který by zbortil střechu strojovny.

Problém je v technologii samé

Český jaderný fyzik Vladimír Wagner publikoval nedávno na serveru oEnergetice.cz téměř oslavný článek s titulkem „Konečně se alespoň v Číně budují jaderné reaktory bez zpoždění“. Přestože si k tomu vybral příhodně zrovna třicáté výročí masakru protestujících na náměstí Nebeského míru, otázku, proč je to právě jedna z nejnesvobodnějších zemí na světě, kde se jeho zamilované technologii daří nejlépe, si nepoložil.

Překvapovat by nás to ale nemělo: blízkost mezi autoritářskými formami společenského zřízení a jadernou energetikou je známa nejpozději od práce Roberta Jungka Atomový stát ze sedmdesátých let minulého století. Podstata problému spočívá v technologii samé: v tom jak je z podstaty nebezpečná, náročná a komplexní.

Proto ke svému zdárnému rozvoji vyžaduje právě společenskou organizaci, založenou ve větší či menší míře na centrálním rozhodování, prolnutí státní a ekonomické moci a maximální byrokratické kontrole. Tisíc věcí se může pokazit a cena za chybu je nedozírná. Nejde ale jen o to, že do hry vždy vstupuje „lidský faktor“, tedy neschopnost člověka dostát nárokům stroje, který stvořil.

Bohužel, jak dokládá kupříkladu antropolog David Graeber ve své knize Utopie pravidel, právě takové byrokratické systémy jsou ze své podstaty náchylné k oné kultuře zatajování, netransparentnosti a upřednostňování výkonu před jinými ohledy, jak je popisuje Legasov. A čím větší ohled na bezpečnost, tím větší náklady a zdržení, jež efektivitu jádra ohrožují.

Čína, protože není demokracií a její státně-kapitalistický režim se nemusí nikomu odpovídat, si může dovolit ohledy nebrat – a proto „budovat na čas“. Nechtějme se dozvědět, co se přitom „zametlo pod koberec“.

Pravda o nepodmanitelnosti přírody

Černobylský příběh – a celý experiment lidstva s jadernou energií – tak má i hlubší civilizační souvislosti. Je možné jej vidět také jako příběh o selhání snah o „dokonalou kontrolu“, nejen nad lidmi, ale i nad celou přírodou – příběh o selhání projektu podmanění planety, který je vlastní celé moderní civilizaci, dnešnímu kapitalismu stejně jako někdejšímu státnímu socialismu.

„Je to krásné, když to funguje normálně,“ popisuje princip jaderného reaktoru seriálový Legasov. Jenže ono to nikdy normálně nefungovalo. Zkrocení jaderného štěpení bylo vždy stejně neuskutečnitelným ideálem jako bláhový sen o ovládnutí přírody jako takové.

Pravda, o níž Legasov hovoří, je tak také pravdou o nepodmanitelnosti přírody. A skutečně vyjde nakonec na povrch bez ohledu na právě převládající ideologii i všechny snahy vládnoucích papalášů „zamést ji pod koberec“.

Kdy jindy, než právě nyní, kdy nezamýšlené důsledky dvou set let spalování fosilních paliv uvrhají naši atmosféru do smrtícího klimatického chaosu a náš technologický sen se začíná měnit v noční můru, bychom měli konečně přijmout že tomuto světu nemůžeme vládnout? A upřednostnit ty zdroje energie, která právě kvůli svým omezením daným přírodními toky slunce, větru a vody umožňují skrze svou decentralizovanou povahu podstatně svobodnější a demokratičtější uspořádání společnosti, než je to dnešní?

*****

(c) Josef Patočka pro Deník Reeferendum // foto: archiv Calla