Žádná firma, energetická společnost ani národní vláda neuvažuje o vybudování rozsáhlého dodavatelského řetězce, který je podstatou konceptu malých modulárních reaktorů (SMR) – modulární velkovýroby. Bez tohoto dodavatelského řetězce však SMR stále budou jen drahou kuriozitou.

Všechny nebo téměř všechny projekty vývoje SMR jsou buď závislé na státních milodarech, nebo je táhnou státní orgány. Soukromý sektor není ochoten vsadit na SMR žádné výraznější částky z peněz akcionářů. Vláda Číny by ráda vybudovala velký exportní trh pro své vysokoteplotní plynem chlazené reaktory a Argentina zase pro reaktory tlakovodní, zatím se však mohou pochlubit pouze nedostavěnými ukázkovými reaktory, které již nyní trpí značným překračováním nákladů.

Vládní finanční podpora rozvoji SMR v Británii je v současné době v řádu desítek milionů liber – o tři řády méně než velkorysé dotace na projekt nového reaktoru Hinkley Point C. Státní podpora SMR v USA dosahuje stovek milionů dolarů, což je o řád méně než dotace na velké reaktory (na projekty AP1000 jde několik miliard dolarů).

Lze samozřejmě tvrdit, že i tak jsou státní dotace programům SMR přehnané vzhledem k tomu, jak velká je pravděpodobnost neúspěchu. Učebnicovým příkladem je projekt mPower ve Spojených státech, který byl ukončen i přesto, že dostal od vlády dotace ve výši 111 milionů dolarů.

Spojené státy

Prestižní americký odborný týdeník Proceedings of the National Academy of Sciences (Sborník Národní akademie věd) v článku z roku 2018 rozebírá finanční podporu Úřadu pro jadernou energetiku (NE) amerického Ministerstva energetiky (DOE) pro oblast konstrukce moderních reaktorů: „Podrobili jsme analýze úsilí DOE o komerční uplatnění moderních typů reaktorů. Úřad pro jadernou energetiku v rámci tohoto úsilí od konce 90. let vydal 2 miliardy dolarů a výsledky jsou nepatrné. Není to nic překvapivého – i podle slov samotného úřadu tato částka nepředstavuje ani polovinu z toho, kolik je potřeba k dokončení jednoho jediného ukázkového reaktoru. Portfolio, za které NE peníze vydává, je navíc v rozporu s obecně přijímanými názory na to, jak má vypadat realizace programů inovativního výzkumu a vývoje: objem financování se meziročně liší i čtyřnásobně, priority jsou nestálé a výdaje na stávající infrastrukturu (z níž část je zastaralá nebo nevhodná pro testování nových konceptů) představují přes polovinu celého rozpočtu.

Při rozhovorech s vedoucími představiteli tohoto odvětví se ti, kteří mají co do činění s DOE a národními laboratořemi, o směřování inovací v oblasti vyspělých technologií jaderného štěpení v USA vyjadřují buď se znepokojením či přímo s beznadějí.

Zastánci jaderné energetiky často připomínají, že soukromý sektor si ve vývoji konceptů nových typů reaktorů vede lépe než stát. Téměř padesátka těchto firem si skutečně dokázala zajistit více než 1,3 miliardy dolarů. Většina této částky se však váže k jediné společnosti, TerraPower, která má pozoruhodné obtíže při zajišťování přístupu k celému spektru zařízení, materiálů a technologií, jež jsou nezbytné pro úspěšné komerční uplatnění její inovativní koncepce. Firma se proto při vývoji své technologie spojila s Čínou.“

Od doby, kdy článek vyšel, společnost TerraPower zanechala svého plánu na výstavbu ukázkového rychlého reaktoru v Číně a v současnosti se soustředí na získávání financí v USA. Článek ze Sborníku Národní akademie věd došel k závěru, že vznik odvětví SMR v USA by vyžadoval „přímé a nepřímé dotace ve výši několika stovek miliard dolarů“ v příštích několika desetiletích, „neboť z dnešní konkurenceschopné energetiky jejich vývoj ani rozšíření nevzejde.“

Zpráva DOE sice dotace na rozvoj SMR podporuje, ale přitom předkládá několik závažných důvodů, proč na SMR nesázet. Poznamenává, že rozvoj a výstavba SMR „představuje vysoce nejistý podnik, … protože náklady mohou být vysoké v porovnání s ostatními zdroji energie v dnešním konkurenčním a rychle se rozvíjejícím energetickém sektoru.“

Velká Británie

Výše státní finanční podpory nastartování odvětví SMR ve Velké Británii je v porovnání s nezbytnou částkou bezvýznamná. Vláda Spojeného království se v roce 2018 uvolila poskytnout 56 milionů liber na rozvoj a získání povolení na vyspělé (ne lehkovodní) konstrukce modulárních reaktorů a 32 milionů liber na výzkum v oblasti jejich výroby.

Zdroj z britského jaderného průmyslu pro Guardian pochybuje o důvěryhodnosti většiny firem vyvíjejících koncept SMR: „Skoro nikdo z nich nemá nic víc, než obrázek nakreslený fixem na krabičce od cigaret.“ Andy Dawson, autor shrnutí situace v oblasti SMR za rok 2018 vydaného nadací Global Warming Policy Foundation, tvrdí: „Promarnili jsme další tři roky a okno pro smysluplnou účast Británie na vývoji SMR se zúžilo tak, že je téměř zavřené.“

Společnost Rolls-Royce sice zaváhala se žádostí o státní dotaci na svůj koncept SMR, ale nadále lobuje. Časopis Nuclear Energy Insider v lednu 2019 informoval, že konsorcium pro vývoj SMR vedené firmou Rolls-Royce požádalo o státní dotaci ve výši přes 200 milionů liber na vývoj a získání povolení pro svůj koncept lehkovodního SMR. Firma Rolls-Royce však v polovině roku 2018 výrazně omezila své investice z několika milionů na „jen pár platů“.

David Lowry, konzultant v oblasti jaderné energetiky, říká: „Jako malé modulární reaktory se propagují buď staré, dávno zpochybněné koncepty, kterým firmy dají nový kabát, kdykoli vidí, že vláda je ochotná vyhodit peníze daňových poplatníků na jejich podporu, nebo neobvyklé nové technologie, které budou k dosažení komerční zralosti vyžadovat desítky let výzkumu.“

Autor: Jim Green ‒ redaktor Nuclear Monitoru, Nuclear Monitor Issue 872-3, 7. 3. 2019

*****

(c) Přeložil a zkrátil Petr Kurfurst, Temelín.cz //  Obrázek: IAEA