Jaderné elektrárny vyrábějí elektřinu s významně nižšími emisemi oxidu uhličitého než fosilní zdroje, ale mají řadu jiných problémů. Požadavek na rychlé a stabilní řešení jaderná cesta neplní. Na papíře vypadá koncept náhrady fosilních paliv jadernou energií pro řadu lidí svůdně. V obou případech jde o centralizované zdroje velkého výkonu, které nejsou závislé na počasí a u jaderných reaktorů odpadají emise skleníkových plynů. V čem je tedy problém?

Potíže jaderného plánu lze rozdělit do tří kategorií: rizika, proveditelnost a soutěž s jinými druhy řešení. U všech kategorií je třeba mít na paměti měřítko. Jaderné elektrárny pokrývají necelých jedenáct procent globální produkce elektřiny – v případě změny klimatu jiné než globální měřítko nedává smysl. Při rozšíření využití jaderné energie do sektorů výroby tepla a dopravy by se požadavky na výkon nových reaktorů úměrně navýšily.
Riziko jaderné havárie nezmizelo

Třebaže černobylská katastrofa byla ve svých důsledcích z pohledu úniku radiace významně závažnější než havárie v japonské Fukušimě, z pohledu vnímání jaderných rizik je fukušimská zkušenost minimálně stejně důležitá. Havárii ve Fukušimě nelze svádět na kombinaci nevhodné technologie a hrubých chyb lehkovážné obsluhy, které už nikdo nemůže zopakovat. K fukušimské havárii došlo v Japonsku, tedy zemi, která se vzhledem k historickým zkušenostem významně soustředí na prevenci katastrof a patří k technologicky nejvyspělejším. Nelze se spokojit ani s jednoduchou námitkou, že síla zemětřesení a tsunami byla výjimečná. Přímou příčinou roztavení reaktorů byl výpadek jejich chlazení, ke kterému může dojít i z jiných příčin.

Velmi poučná pak byla japonská reakce na havárii. Všech 46 reaktorů, které byly v provozu před fukušimskou havárií (11. března 2011) bylo postupně odstaveno a podrobeno prověrkám. Do roku 2018 bylo opětovně uvedeno do provozu pouze devět bloků, naopak v případě dvanácti (bez započítání čtyř poškozených při havárii) bylo rozhodnuto o likvidaci.

Zkušenost s havárií přiměla Japonce k opatrnosti. Nejen kvůli následkům, jež rozhodně nelze podceňovat (170 tisíc evakuovaných obyvatel není žádná maličkost), ale také s ohledem na to, že průběh havárie, která se zcela vymkla kontrole, mohl být i mnohem vážnější. Rozhodným odpůrcem rozvoje jaderné energetiky se stal Naoto Kan, který byl v době fukušimské havárie předsedou vlády. Jako jednu z variant (zpracovaných japonskými jadernými odborníky), na kterou se měla země připravit pro případ nepříznivého vývoje, měl na stole i evakuaci Tokia.

Rozvoj jaderné energetiky při zachování japonské opatrnosti a současně při zahrnutí zemí, které s technologií nemají žádné zkušenosti, rozhodně nemůže být rychlý. Mimo jiné i kvůli tomu, že jakákoli havárie velkého rozsahu by s velkou pravděpodobností byla pro jaderný průmysl fatální.

Současný stav jaderného průmyslu

Proč se vlastně jaderné elektrárny ve významném měřítku nestavějí? V České republice všichni ministři průmyslu za posledních patnáct let stavěli energetickou koncepci na rozvoji jádra. Tento postoj má širokou podporu napříč politickým spektrem. Problém je ale v komplikovanosti a ekonomické rizikovosti výstavby jaderných elektráren. V Evropské unii jsou v pokročilé fázi výstavby tři jaderné elektrárny – finské Olkiluoto, francouzské Flamanville a slovenské Mochovce. Všechny tři projekty jsou technicky i ekonomicky velmi problematické – časové skluzy se pohybují mezi sedmi a jedenácti roky, rozpočty narostly více než trojnásobně. Skok investičních nákladů ze tří na deset miliard eur pochopitelně s ekonomikou projektu zamává. Loni rozestavěný britský projekt Hinkley Point C počítá s vysokými náklady již od podpisu smlouvy, na hodnocení průběhu výstavby je ale zatím brzy.

Problémy se pochopitelně promítají do výsledků klíčových společností jaderného průmyslu. Společnost Westinghouse, která je historicky nejvýznamnějším dodavatelem jaderných reaktorů, zbankrotovala v roce 2018 v důsledku růstu nákladů dvou velkých jaderných projektů ve Spojených státech. Francouzská Areva unikla stejnému osudu jen díky vládnímu záchrannému programu. Jaderný průmysl zároveň bude muset řešit likvidaci dožívajících reaktorů a krajně obtížný problém jaderného odpadu.

Dotační programy, které by zajistily oživení jaderného průmyslu a dovedly by jej ze současného útlumu k nebývalému rozmachu, zatím nebyly představeny. Příklad podpůrného programu Spojených států, který byl zahájen v roce 2002, ukazuje, že ani významná finanční podpora nemusí vést k cíli – výsledkem bylo zahájení výstavby čtyř reaktorů ve dvou elektrárnách, přičemž jeden z těchto projektů byl v průběhu výstavby zrušen.

Jádro versus obnovitelné zdroje

Žádný dekarbonizační scénář nepočítá s jadernou energetikou jako jedinou nízkouhlíkovou technologií. Podle předpokladů má jádro fungovat v kombinaci s obnovitelnými zdroji, které se v posledních letech celosvětově dynamicky rozvíjejí. Zde ovšem narážíme na technologickou překážku. Současný model energetiky, v němž jaderné elektrárny fungují, usiluje o maximální využití jejich stabilního výkonu. V tomto režimu je však nelze provozovat bez doplňkových zdrojů na fosilní paliva. Obnovitelné zdroje závislé na počasí se s jadernými elektrárnami špatně doplňují. Jaderně obnovitelný systém by mohl teoreticky fungovat pouze tak, že by se reaktory vyměnily za jiné s regulovatelným výkonem a energetický trh by začal fungovat zcela odlišně než dosud. Dlužno dodat, že vývoj nových jaderných technologií je velmi dlouhodobou záležitostí.

Obnovitelná a jaderná energetika mají společný zájem: rády by nahradily fosilní elektrárny. Nelze však předpokládat, že najdou společnou cestu. Provozovatelé obnovitelných zdrojů a jaderných elektráren by měli společně usilovat o ekonomické znevýhodnění zdrojů na fosilní paliva s tím, že nakonec budou mezi sebou soutěžit o uvolněné místo na trhu.

Reálná role jaderné energetiky ve snižování emisí

Zároveň je třeba zmínit základní podmínku příspěvku obou technologií k ochraně klimatu. Rychlý růst obnovitelných zdrojů ani případný restart jaderné energetiky emise nesníží, pokud se zároveň nepodaří odstavit zdroje na fosilní paliva (český příklad: emise skleníkových plynů po spuštění obou bloků JE Temelín prakticky neklesly, protože uhelné elektrárny nebyly uzavřeny, ale provozovány na vývoz elektřiny). Základní podmínkou pro razantní snížení emisí skleníkových plynů je omezení spotřeby energie. Nepodaří-li se nám zastavit růst spotřeby, zdroje na fosilní paliva pojedou dál. Jednoduše proto, že budou k dispozici a po jejich produkci bude poptávka.

Kombinace jaderných a uhelných nebo plynových elektráren je pochopitelně na emise méně náročná než systém založený výhradně na fosilních zdrojích. Z pohledu ochrany klimatu je jistě vhodné odstavovat uhelné zdroje dříve než jaderné. V transformaci energetiky na nízkouhlíkový systém bude ovšem role jaderných elektráren výrazně omezena – významnou roli hraje i časový faktor, neboť jaderný reaktor se staví patnáct let.

Je zřejmé, že každé euro a každý dolar určený pro energetickou transformaci lze utratit jen jednou. Přednost by měla dostat nejefektivnější řešení, ke kterým mnohamiliardové projekty typu Olkiluota rozhodně nepatří.

Článek byl psán pro Alarm.cz a najdete ho zde:
https://a2larm.cz/2019/06/muze-byt-jadro-resenim-globalni-klimaticke-zmeny/

*****

(c) Karel Polanecký, Temelin.cz // foto: archiv Calla