V Paříži se začátkem prosince 2015 zastánci jaderné energie znovu dožadovali u světových lídrů, aby přijali jejich technologii jako zásadní pro záchranu planety z hlediska nebezpečných klimatických změn. Avšak analýza plánů 195 vlád, které podepsaly Pařížskou dohodu, z nichž každá má svůj vlastní individuální program na snížení uhlíkových emisí, ukazuje, že téměř všechny vlády jadernou energii vyloučily. Jen několik velkých hráčů — Čína, Rusko, Indie, Jižní Korea a Velká Británie — chce i přesto rozsáhlý program pro stavbu nových reaktorů.

Za účelem pochopit, proč tomu tak je, si americký Bulletin of the Atomic Scientists (Bulletin jaderných vědců) vyžádal od osmi odborníků v dané oblasti názor na budoucnost jaderné energie v souvislosti se změnou klimatu.

Jeden z nich věřil, že stavba nových jaderných reaktorů ve velkém měřítku „by mohla a měla“ být použita k zastavení klimatických změn a další si myslel, že jaderná energie by mohla hrát roli, i když malou. Zbylí si mysleli, že nové jaderných elektrárny jsou příliš drahé, jejich výstavba příliš pomalá a mají příliš mnoho nevýhod na to, aby mohly soutěžit s obnovitelnými zdroji.

Jaderný průmysl v nesnázích

Amory Lovins, spoluzakladatel a vedoucí vědecký pracovník Rocky Mountain Institute, zpracoval zničující analýzu, která tvrdí, že pomalý pokles jaderného průmyslu byl zkrátka zapříčiněn nedostatečnou investiční rozvahou. Průměrný jaderný reaktor je v současnosti starý 29 let a procento světové produkce elektřiny pokračuje v poklesu z maximálních 17,6 procent v roce 1996 na 10,8 procent v roce 2014. „Průmysl je ve finanční tísni,“ napsal Lovins. Také říká, že jaderná energie nyní stojí několikanásobně více než větrná nebo solární energie, a je za nimi natolik pozadu z hlediska nákladů a doby výstavby, že už je nikdy nedožene.

Všechny podrobnosti o tom, co on a další odborníci tvrdili, jsou na stránkách Bulletinu, některé z jejich komentářů jsou níže.

Profesor Jeff Terry z katedry fyziky na Illinois Institute of Technology, byl nejvíce nadšený z nové jaderné výstavby: „Jaderná energie je spolehlivý zdroj elektřiny vykazující nízké emise oxidu uhličitého, který by mohl a měl být využit k zastavení klimatických změn. Čína, Indie, Rusko a Jižní Korea staví jaderné elektrárny ve svých i cizích zemích. Proto bude jaderná energie i nadále hrát roli při zmírňování dopadů změn klimatu po dobu příštích 80 let,“ řekl Terry. „Proč se tyto země obracejí na jadernou energii? Především kvůli všestrannosti a stabilitě jaderné výroby. Jaderná energie má nejvyšší využití kapacity v porovnání s kterýmkoli nízko emisním zdrojem oxidu uhličitého.“

Další potenciální nadšenec byl Seth Grae, prezident a generální ředitel společnosti Lightbridge Corporation, který se domnívá, že využití lehkovodních reaktorů „musí vzrůst v celosvětovém měřítku“, má-li svět dosáhnout cílů Pařížské dohody. Avšak nové technologie, které by mohly mít zásadní vliv na úbytek oxidu uhličitého v globální produkci elektřiny, včetně pokroků jako skladování elektrické energie v síti, účinnější větrné turbíny a nové typy jaderných reaktorů, nejsou vyvíjeny dostatečně rychle, tvrdí. „Bohužel, tyto technologie nejsou ekonomicky dostatečně konkurenceschopné pro dodavatele, aby byly aplikovány v potřebně velkém měřítku a zabránily tak katastrofálním změnám klimatu,“ píše Grae. „Dostatečné zlepšení ekonomické konkurenceschopnosti nemusí být dosaženo včas, aby se zabránilo nejhorším důsledkům změny klimatu.“

Příliš pomalé

M.V. Ramana z Nuclear Futures Laboratory a Programu pro vědu a globální bezpečnost (PSGS) na Princetonské univerzitě, vystupoval odmítavě: „Stále existují lidé, kteří doufají, že jaderná energie jakoby zázrakem prodělá masivní expanzi v relativně krátkém časovém období. Důkazy ale zatím svědčí o tom, že toto jsou falešné naděje, které je nejlépe opustit, máme-li se vypořádat se změnou klimatu s vážností, jakou tento problém vyžaduje.“

Peter Bradford, hostující profesor na Vermont Law School a bývalý člen Jaderné regulační komise (NRC), souhlasil: „Změna klimatu, tak naléhavá a tak zdánlivě neřešitelná, se stala posledním útočištěm jaderných šarlatánů v celém západním světě.“ Řekl, že James Hansen, snad nejnepřehlédnutelnější z klimatických vědců, kteří obhajují těžkou závislost na rychlých množivých reaktorech či jiných inovativních typech reaktorů, činí tak bez toho, aby věnoval pozornost dosavadní bilanci dlouhého a nákladného selhávání.

Hui Zhang, fyzik a vedoucí vědecký pracovník Belfer Centra pro vědu a mezinárodní záležitosti (BCSIA) na Harvard Kennedy School, řekl, že Čína měla velký program pro stavbu jaderných elektráren. Ale že jaderné elektrárny v současné době vyrábí jen 1 procento elektřiny k pokrytí obrovské národní spotřeby a i v případě, že by bylo dosaženo cíle 110 jaderných reaktorů do roku 2030, pokrývaly by tyto pouze 5 procent spotřeby. „I kdyby flotila jaderných reaktorů o kapacitě 130 GWe do roku 2030 značně navýšila současnou kapacitu (více než čtyřnásobek nynější kapacity 30 GWe v Číně a více než 100 GWe v USA), odpovídala by pouze 5 procentům celkové spotřeby energie v zemi a představovala by jen čtvrtinu potřebné nefosilní energie,“ řekl Zhang. „V praxi bude celková spotřeba energie pravděpodobně vyšší než plánovaný limit, takže by byl podíl jaderné energie na celkové skladbě zdrojů energie ještě menší. Konec konců, jaderná energie je důležitá, pokud se chce Čína vypořádat s problematikou znečištění ovzduší a klimatickými změnami, ale je to jen jeden kus obrovské skládačky.“

Originál článku na Ecowatch.com.

*****
(C)  Olga Kališová pro Temelin.cz podle Paula Browna, Climate News Network / Foto: archiv Calla