Obnovitelné zdroje energie z nás vysávají peníze, jsou neefektivní a jejich podpora slouží jen úzké vrstvě „solárních baronů“. Takovou představu se podařilo nezodpovědným a s atomovou lobby provázaným politikům vsugerovat většině Čechů. Stačí přitom přejet hranice do Německa nebo Rakouska, abychom uviděli, že realita je přesně opačná. Z obnovitelné energie tam profitují především domácnosti, ale také obce a města.

Když se obec Strem v rakouském Burgenlandu loni v červnu rozhodla postavit na střeše místního pečovatelského domu solární elektrárnu, měla o způsobu financování jasno. Založila družstvo a nabídla lidem možnost koupit si v něm podílové listy. Minimální úložka 1000 eur, garantovaný roční výnos 4 %, doba splatnosti 13 let. Podobně výhodnou investici žádná banka nenabízí, takže po 55 vydaných podílových listech se zaprášilo během dvou dní. Na podzim se proto rozběhla investice další, a sice fotovoltaické panely na všech obecních budovách. I tentokrát se na potřebné finance složili občané prostřednictvím družstevních podílových listů. Elektrárny budou vyrobený proud dodávat do sítě a z utržených peněz dostanou lidé úroky. Po 13 letech se investice zaplatí a družstevníci dostanou své vložené peníze zpět. Do budoucna plánuje obec stejným způsobem pořídit ještě tankovací tankovací stanici na bioplyn.

Popsaný model financování obnovitelných zdrojů není v Rakousku nijak výjimečný, hojně se uplatňuje také v Německu, Dánsku, Itálii a dalších zemích.  Jen v Německu už počet energetických družstev přesáhl tisícovku a týdně přibývají v průměru tři další. Najdeme je na venkově i ve velkých městech, kde mívají i desetitisíce členů. Vždy však jde o lokální projekty – zejména bioplynových stanic, kotelen nebo elektráren na biomasu. U solárních a větrných elektráren je aktuálním trendem spotřebovávat vyráběnou elektřinu pokud možno v místě a do veřejné sítě prodávat jen přebytky. To je umožněno rozšiřováním zásobníků elektřiny pro domácnosti a menší firmy, které jsou na trhu už třetím rokem a na jejichž pořízení lze získat finanční podporu. Celkem se družstva a jednotlivci podílejí na výrobě zelené energie téměř jednou polovinu a jejich podíl stále stoupá. Velké komerční projekty naopak ustupují do pozadí.

Popularita tohoto trendu má několik důvodů. Především je výroba obnovitelné energie stále výhodnější, a to hlavně kvůli klesajícím pořizovacím nákladům výrobních zařízení a jejich technickému zdokonalování. Družstevní podnikání k tomu pak přidává další výhody. Do družstva může vstoupit každý, kdo si koupí členský podíl, někde už i za pouhých 300 Eur. Pokud shromážděné peníze od občanů nestačí, nebývá pro družstvo problém získat pro svůj projekt bankovní úvěr. Družstvo nestaví zdroj pro zisk a neúčtuje si marži, takže jeho režie je nižší, než by byla v případě soukromé společnosti.

Především je však družstvo přínosem pro místní komunitu. Do jeho projektu se mohou občané zapojit od samého počátku a uzpůsobit ho místním podmínkám. Při hlasováních má každý člen jeden hlas bez ohledu na výši svého členského podílu, což někdy rozhodování protahuje, ale zaručuje jeho transparentnost a demokratičnost. Pokud družstvo vytvoří zisk, používá ho k dalším projektům, sloužícím komunitě, např. ke zdokonalování infrastruktury, zateplování domů, rozšíření sociálních služeb apod. Rovněž tak dbá na to, aby se do jeho projektů zapojovaly přednostně místní firmy, čímž přispívá k zaměstnanosti a celkové prosperitě obce. Např. lokální výtopny a elektrárny na biomasu jsou přímo postaveny na tom, že využívají odpadní dřevo z místních lesů a pil nebo odebírají energetické plodiny od místních zemědělců. Ale i když jde o třeba větrné elektrárny, dodávající elektřinu do sítě a nevytvářející žádná pracovní místa, bývají místní lidé hrdi na to, že vyrábějí „svoji“ elektřinu. Němčina pro to dokonce vymyslela nové slovo: Bürgerenergie, tedy občanská energie. Míněna je tím jak energie, měřená v kilowattech, tak i energie v přeneseném slova smyslu, která lidem dává pocit, že aktivně spoluutvářejí prostředí, ve kterém žijí.

Zelená energie ale uvedla do pohybu i další úkaz: V řadě měst vznikají občanské iniciativy za vykoupení, resp. převzetí dříve zprivatizovaných energetických sítí pod komunální správu. Je tomu nějakých 15–20 let, kdy se privatizace veřejných podniků a služeb zdála výhodná – nejen u nás, ale i v Německu. Tak třeba v Hamburku prodali elektrickou a teplovodní síť švédskému koncernu Vattenfall a plynovody domácímu koncernu E.ON. Tyto firmy ovládají nejen distribuci, ale provozují i uhelné a jaderné elektrárny. Zisk z prodeje sítě se ale v městském rozpočtu rychle rozplynul a spotřebitelé zůstali rukojmími firem, na jejichž rozhodování nemají žádný vliv.

Dokud fungovala energetika postaru, nedalo se s tím nic dělat, ale s rozvojem lokálních obnovitelných zdrojů lidé poznali, že alternativa existuje. Otevření trhu s elektřinou sice přineslo i v Německu možnost vybrat si dodavatele elektřiny, ale podobně jako u nás jdou poplatky za správu sítě a různé „systémové služby“ do kapsy toho, kdo síť vlastní. Mnoha Hamburčanům začalo vadit, že je to soukromý podnik a navíc jeden z dominantních dodavatelů.

Občanská iniciativa za vykoupení sítí zpět do městských rukou získala za dva roky 116 tisíc podpisů a vymohla si vypsání městského referenda. To se konalo v roce 2013 a skončilo těsným, ale pro město závazným vítězstvím iniciativy. Nutno dodat, že vykoupení bude městskou kasu stát 2 miliardy eur, což byl také hlavní argument odpůrců celé akce. Iniciativa ale upozorňuje, že část peněz se vrátí – vlastníkem sítí se totiž stane nově založená komunální firma, ve které si občané budou moci koupit podíly a profitovat na jejím zisku. Jednání mezi Vattenfallem a městem o podmínkách transakce jsou komplikovaná a vlečou se dodnes. Už teď je ale vidět, že Vattenfall i další energetické firmy přestaly s velkopanskými manýry monopolů a snaží se zákazníkům nastavovat přívětivější tvář.

U nás se ale nikdo podobných akcí bát nemusí. Rozvoj obnovitelné energie zamrzl kvůli chybně nastaveným podporám fotovoltaiky na mrtvém bodě a politici se usilovně snaží, aby to tak zůstalo. Nové jaderné reaktory jsou to, co prý rozsvítí naši budoucnost, přestože si podle samotného ČEZu na sebe nevydělají a stát se za ně bude muset zaručit. A k tomu nové uranové doly a pro jistotu i prolomení územních limitů těžby uhlí, jak vyplývá z aktualizované energetické koncepce, kterou se chystá vláda v příštích týdnech schválit. Češi si zkrátka žádnou energii sami vyrábět nebudou. Budou za ni platit, platit a platit – a hlavně do ničeho nemluvit.

*****

(c) Jakub Šiška, Sonne und Freiheit /  obrázek: archiv Calla