„Předávané správcovství” - alternativa k hlubinným úložištím
V reakci na protest proti vytipování šesti lokalit pro finální úložiště radioaktivních odpadů vznikla v Dánsku na podzim roku 2013 „Studijní skupina pro etické posouzení problému jaderného odpadu” (SA), která společně s pěti občanskými iniciativami z postižených regionů hledá alternativní řešení, jak bezpečně skladovat radioaktivní odpad z vyřazené Národní laboratoře Risø.
Toho je kolem 10 000 m³ a dalších cca 6 m³ ročně přibývá z produkce nemocnic, průmyslu a výzkumných institucí. Vlna odporu vůči hlubinným úložištím se vzedmula také ze strany občanských iniciativ v dánských územních samosprávných celcích Skive, Kerteminde, Lolland, Struer a Bornholm, kde považují dosavadní plány na zacházení s jaderným odpadem za riskantní, neudržitelné a nezodpovědné.
S podporou zahraničních (zejména švédských odborníků) a zelených nevládních organizací usilují občanské iniciativy o to, aby si dánští projektanti hlubinných úložišť uvědomili, že je neetické a nebezpečné vystavit budoucí generace riziku úniku radiace, neboť podle mezinárodních expertů nedosahují design a bezpečnostní standardy plánovaného úložiště v Dánsku označení „nejlepší dostupné technologie“ (BAT) a zároveň jsou tu samozřejmě nepředvídatelné faktory jako přírodní katastrofy.
Etická studijní skupina složená z přírodovědců, politiků, zástupců občanských iniciativ, akademiků, ba i teologů, došla k závěru, že současná úroveň poznání v oboru geologie nemůže zaručit, že podzemní vrstvy pro hlubinné úložiště budou dlouhodobě stabilní. Pojem konečné úložiště podle vyjádření zástupců skupiny slibuje něco, co nelze garantovat. Stejně tak z etického hlediska odmítá vývoz jaderného odpadu. Jako alternativu navrhuje dánská skupina princip předávaného správcovství. Ten spočívá ve skladování jaderného odpadu ve skladu, který je průběžně monitorován a udržován. Odpovědnost za provoz skladu by byla předávána z generace na generaci. Způsob skladování počítá s možností vyzvednutí odpadu a jeho případného „přebalení“ do nových nádob.
Z historického hlediska byl koncept s názvem „předávané správcovství“ (anglicky „rolling stewardship“) poprvé představen ve Spojených státech v roce 1995 výborem Národní rady pro výzkum (NRC) a poté v roce 1999 v publikaci Národního institutu pro environmentální politiku (NEPI). Zároveň upoutal pozornost Jima Wernera a Roberta Del Tredici z Kanadské koalice za atomovou odpovědnost (CCNR), kteří pod záštitou amerického Ministerstva energetiky (DOE) zdokumentovali otřesné nakládání s radioaktivními odpady a problémy s dekontaminacemi v odvětví jaderného zbrojního průmyslu ve Spojených státech.
Právě Robert Del Tredici s Gordonem Edwardsem, prezidentem CCNR, vydali v říjnu 2013 publikaci o příkladech předávaného správcovství a důvodech k němu. Vyjadřují se v ní, že „předávané správcovství“ nemá být chápáno pouze jako dočasná opatrovnická činnost, ale jako aktivní a zcela angažované úsilí o nepřetržité vylepšování bezpečnosti skladování radioaktivního odpadu a jeho opětovnou manipulaci s ním, dokud se nenajde finální řešení – například permanentní odstranění z planety Země. V každém případě jde o proces nakládání s radioaktivním odpadem a tím i o jeho kontrolu. O to, aby příští generace měly motivaci hledat a najít řešení a neustále zlepšovat proces a aby úniky radioaktivních látek byly bleskurychle odhaleny nebo jim bylo preventivně zamezeno. Jde o průběžné sledování, pravidelné získávání a „přebalování“ radioaktivního odpadu každých 50 až 100 let, při čemž každých 20 let (každou jednu generaci) by například mohlo docházet k tzv. „výměně stráží“ nad skládkou radioaktivního odpadu, které by přispělo k uchování paměti národa a celého lidstva.
Tento aktivní přístup se radikálně rozchází s dosavadní strategií uložit radioaktivní odpad do hlubinného úložiště, vytvořit hluboko uloženou podzemní skládku, tím se zbavit odpadu a v podstatě na něj zapomenout. Takové jednání ale může mít za následek katastrofální dopady na životní prostředí a lidské zdraví.
Jaké jsou příčiny, které mají za následek tyto závažné problémy? Del Trevici a Edwards předkládají nejdříve krátkou úvahu: egyptské pyramidy jsou 5 000 let staré. Velká jezera v Severní Americe neexistovala před 15 000 lety. Ale poločas rozpadu plutonia-239 je 24 000 let a plutonium se v podzemní skládce radioaktivního odpadu postupně mění na uran-235 s poločasem rozpadu 700 miliónů let. Za prvé, fyzika není schopna provést spolehlivé předpovědi na více než stovky tisíc let (a to je ještě optimistické tvrzení, bereme-li v úvahu změny globálního klimatu), protože matematické modely nelze aplikovat bez ověření zkušenostmi. Za druhé, geologie je deskriptivní věda, není prediktivní věda, tudíž nedokáže předpovídat, pouze popisuje stav věcí. Navíc, je nemožné uložit radioaktivní odpady hluboko v geologické formaci bez porušení geologického podloží. A třetí logická úvaha, hlubinné úložiště je vlastně opuštěný důl – a opuštěné doly vždycky zatopí voda.
To, že si kanadská vláda uvědomuje riziko spojené se zbavením se jaderného odpadu zakopáním jej pod zem, lze ilustrovat na tomto příkladu. V roce 1978 pověřily vlády Kanady a provincie Ontaria firmu AECL, aby ověřila, zda koncept uložení vysoce radioaktivního odpadu v hlubinném úložišti je bezpečný (tento projekt je předchůdcem nynějšího projektu hlubinného úložiště v Kincardine). 20-letý výzkum, kvůli kterému bylo zřízeno „Podzemní výzkumné pracoviště“ v provincii Manitoba, přinesl náklady v hodnotě 750 milionů kanadských dolarů a dle finální zprávy Seabornova Panelu, který byl vládami zřízen pro posouzení vlivů projektu na životní prostředí, koncept hlubinného úložiště ve své současné podobě nemá požadovanou úroveň přijatelnosti na to, aby byl kanadskou vládou zvolen pro nakládání s jaderným odpadem. Ukazuje se také, že se provozovatelé skládek radioaktivních odpadů i vlády v Kanadě stejně nakonec přiklánějí k předávanému správcovství, jako v případě The Port Hope Saga, kde bylo od první poloviny 20. století nedbalým způsobem pohozeno kolem 800 000 tun dlouhodobě radioaktivního uranu a radia, od začátku 80. let pro něj federální agentura marně hledala vhodnou lokalitu a teprve v 90. letech bylo na Marsh Road vybudováno zařízení na bázi předávaného správcovství. Kdyby byla tato strategie zvolena od počátku, předešlo by se pozdějším nákladům na sanace v Port Hope v hodnotě 800 až 1,800 miliónů kanadských dolarů a dlouhodobým zdravotním rizikům, kterým byly vystaveny stovky domácností a několik škol v blízkosti této lokality.
V České republice probíhá od roku 2003 netransparentní a nedemokratický proces hledání hlubinných úložišť. Problematičnost procesu je do značné míry způsobena nedostatkem informací o alternativách k hlubinným úložištím, omezení rozhodovacích možností dotčených obcí v legislativním procesu, krátkozrakostí státních orgánů zodpovědných za výběr lokalit a jejich podceňováním důležitosti celé situace.
Více informací:
„Radioaktivní odpad je také etický problém“ - http://noah.dk/wp-content/uploads/2014/10/Feature-article-Politiken.pdf
*****
(c) Olga Kališová, Temelín.cz / foto: archiv Calla
