Konečné skladování radioaktivních odpadů představuje problém. Transport radioaktivních odpadů je spojen velmi často s místními protesty aktivistů, kteří se přivazují na mosty nebo blokují železniční trať. Takové protesty jsou velmi časté například v Německu, Francii nebo Velké Británii. Od té doby, co se lidé ve 40-ých letech minulého století rozhodli, že začnou využívat jaderné elektrárny pro výrobu elektřiny, se nabízí otázka: Kam s jadernými odpady, které jaderné elektrárny produkují?

Radioaktivní odpad je jedním z nejdlouhodobějších a nejnebezpečnějších lidských produktů. Problémem je však jeho konečné skladování. Od ukládání jaderných odpadů do moře se odstoupilo, neboť skladovací kontejnery se za nějakou dobu díky působení slané vody rozložily. Opustili jsme také utopistické nápady jako skladiště jaderného odpadu ve vesmíru.

V Rakousku najdeme pouze jediné jaderné úložiště, v Seibersdorfu. Ve srovnání s jinými zeměmi, které využívají jaderné elektrárny pro výrobu elektřiny, je zde tento problém téměř přehlédnutelný. Ale ani zde nebyl zatím nalezen recept na skutečné trvalé uložení jaderných odpadů. Není divu: zde uložené nízko a středně aktivní odpady mají poločas rozpadu několik set let.

Poločas rozpadu je přitom důležitým ukazatelem při zacházení s radioaktivními odpady. Udává dobu, po které se rozpadne polovina atomových jader při vyslání ionizujícího záření. O to důležitější je, aby se radioaktivní odpad dostatečně odstínil a byl bezpečně uchován. Pokud bychom chtěli vstoupit do rakouského úložiště, prošli bychom procedurou, podobnou té na letišti: Check-in s úředními doklady, osobní scan z bezpečnostních důvodů.

Odpad v Rakousku září méně

„Největší rakouský – a to výzkumný reaktor se nacházel v Seibersdorfu a byl v provozu do roku 1999,“ říká zástupce Nuclear Engineering Seibersdorf. Po 40 letech výzkumů bylo zařízení do roku 2006 zlikvidováno. Ani malý reaktor Technické univerzity v Grazu již neexistuje. Jediný v provozu je výzkumný reaktor Technické univerzity Vídeň v Prateru, podle aktuální smlouvy minimálně do roku 2025. Používá se především na neutronový výzkum. Jeho palivové články se neskladují v Rakousku, ale jsou vraceny americkým dodavatelům. Rakousko tak nevlastní žádný vysoce radioaktivní odpad.

V sousedních zemích se také diskutuje o konečném skladování radioaktivních odpadů. V České republice se dokonce uvažuje o několika místech pro stavbu konečného úložiště vysoce radioaktivních odpadů v blízkosti rakouských hranic.

Na 97 % rakouských odpadů není zapotřebí podzemní úložiště a postačí uskladnění na povrchu – jako při stávajícím meziskladu, sestávajícím z několik skladovacích hal. Zde se při stálé teplotě 20°C a nízké vzdušné vlhkosti starají odborníci o to, aby se netvořila koroze na uložených 11.200 kontejnerech. Většina zde uloženého odpadu spadá do kategorie krátkodobých odpadů s poločasem rozpadu do 30 let. A ty zbývající 3 %? „To je především stará zátěž. Na začátku 20.století se v Rakousku produkovalo relativně hodně radia, které se používalo v medicíně.“

/kráceno/

Zdroj: https://derstandard.at/2000085353834/Wohin-mit-Atommuell-Ein-Wettlauf-mit-der-Ewigkeit

*****
(C) Překlad Gabriela Reitinger, OIŽP // Foto: rakouské Ministerstvo udržitelnosti a cestovního ruchu