Reportéři britského magazínu The Economist navštivili černobylskou elektrárnu, aby popsali nové zajištění radioaktivních trosek reaktoru, který havaroval v roce 1986. Reportáž přinášíme ve zkrácené verzi.

Necelých 29 let po havárii zůstávají zbytky reaktoru zakryty železobetonovou konstrukcí nazývanou sarkofág. Panují ovšem siné pochybnosti o zachování její funkce v dalších deseti letech. Vliv povětrnostních podmínek se na sarkofágu výrazně podepsal, ocelové části korodují a vysoká radiace v jeho vnitřku činí údržbu prakticky nemožnou. Někteří znalci se obávají jeho zřícení. Proto v blízkosti trosek čtvrtého reaktoru vyrostl nový bezpečnostní kryt označovaný zkratkou NSC podle anglického New Safe Confinement.

Kryt je vystavěn jako monumentální oblouk, který má havarovaný reaktor i s dosluhujícím sarkofágem překlenout. Hlavní součástí krytu je dvouplášťová nerezová konstrukce, která bude na čelech uzavřena plochou stěnou. Výška oblouku dosahuje 110 metrů, což znamená, že by se pod něj vešla Socha svobody. Konstrukce je 165 metrů dlouhá a 260 metrů široká a váží kolem 30 000 tun. Cena nového krytu se odhaduje na 1,5 miliardy eur, na výstavbu přispěla řada států prostřednictvím Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Po svém dokončení, které je aktuálně plánováno na rok 2017, bude kryt chránit stávající sarkofág před vlivem počasí. Zároveň má zajistit, aby v případě zhroucení sarkofágu nedošlo k úniku radiace do okolí. Svoje role má kryt plnit aspoň sto let.

Hlavní technický problém spočívá v tom, že kryt nemohl být kvůli stále vysoké úrovni radioaktivity v okolí sarkofágu vybudován přímo na místě. Dodavatelská firma – francouzská společnost Novarka - jej staví ve vzdálenosti několika stovek metrů, po dokončení bude nad sarkofág přepraven po kolejnicích. Novarka uvádí, že jde o největší stavbu, která kdy byla přemístěna z místa na místo.

Ovšem po přesunutí a uzavření krytu bude splněna pouze polovina úkolu. Zajištění funkce po dobu celého století bude rovněž technicky obtížným problémem. Řada velkých ocelových konstrukcí již slouží déle než sto let, ale pouze za podmínky pravidelného obnovování nátěru, kterou nebude možné v tomto případě kvůli vysoké radioaktivitě dodržet. Proto konstruktéři vsadili vedle využití nerezové oceli také na instalaci vzduchotechnického systému, který bude nepřetržitě vhánět vysušený vzduch mezi vnitřní a vnější stěnu pláště. Podaří-li se udržet vlhkost vzduchu trvale pod 40 %, neměly by žádné důležité součásti konstrukce korodovat. Provoz nového krytu bude ovšem vyžadovat trvalou dodávku elektřiny pro zajištění nízké vlhkosti vzduchu.

Klíčovou otázkou stále zůstává, jak zlikvidovat radioaktivní odpad uvnitř sarkofágu. Konečným cílem stále zůstává rozebrání sarkofágu i trosek reaktoru a jejich uložení do úložiště. Do nového krytu bylo proto zabudováno několik dálkově ovládaných ramen, s jejichž pomocí a s nasazením robotické techniky by bylo možné k rozebrání trosek přistoupit.

Půjde ovšem o velmi obtížný úkol. Pod sarkofágem se nachází změť deformovaných kovových částí, uvolněné kusy jaderného paliva a hmota podobná lávě, která vznikla poté, co roztavené palivo proteklo betonovou podlahou reaktorové budovy. Nadále není možné, aby do prostoru čtvrtého reaktoru vstoupili dělníci – radiace je zde natolik silná, že každý, kdo by zde pobýval, by obdržel smrtelnou dávku během několika minut. Technologie potřebná k dálkovému rozebrání trosek ještě nebyla vyvinuta. Nový kryt má zajistit, aby byl na její vývoj dostatek času bez rizika úniku radiace.

Kompletní reportáž najdete na adrese:
http://www.economist.com/news/science-and-technology/21633793-almost-three-decades-after-catastrophe-wrecked-it-proper-tomb

*****

(c) Karel Polanecký, Temelín.cz // foto: archiv Calla