V roce 2006 schválila vláda Tonyho Blaira záměr zahájit program výstavby nové generace jaderných elektráren s cílem nahradit výrobu elektřiny v dosluhujících reaktorech. Celkový výkon nových reaktorů měl dosáhnout 16 000 MW. Britská vláda ovšem deklarovala podmínku rozvoje jaderné energetiky: nové zdroje postaví soukromé subjekty bez státních dotací.

Konkurenceschopnost nových reaktorů měl vedle zjednodušení povolovacího procesu zajistit také postupný nárůst ceny emisních povolenek a následné zvýšení ceny elektřiny z plynových a uhelných elektráren. K zajištění přijatelných cen jaderné elektřiny, které by zajistily její uplatnění na trhu, měla přispět také konkurence mezi dodavateli jaderných zařízení. Možnost vstupu na britský trh podpořila vláda programem celkového posouzení konceptu reaktoru – GDA (Generic Design Assessment). Podle tohoto programu měl jaderný dozor provést celkové posouzení předložených koncepcí reaktoru, aby případný zákazník získall jistotu, že nedojde k průtahům v licenčním procesu. U schválených konceptů by jaderný dozor u konkrétních projektů schvaloval pouze omezený počet konkrétních řešení spojených se specifickými podmínkami jednotlivých lokalit.

Do řízení v procesu GDA přihlásili dodavatelé v roce 2007 čtyři typy reaktorů: EPR společnosti Areva, AP1000 konsorcia Toshiba/Westinghouse, ESBWR konsorcia Hitachi/General Electric a ACR1000 firmy AECL. Proces měl být uzavřen v červenci 2011. Již v roce 2008 AECL svoji účast v řízení stáhla, v případě konsorcia Hitachi/General Electric byla žádost vyřazena kvůli nesplnění požadavků jaderného dozoru. Dva zbývající koncepty – EPR a AP1000, oba známé z temelínského tendru – obdržely na konci roku 2011 prozatímní certifikát s přehledem problémů, které měli dodavatelé s jaderným dozorem dořešit, aby získali licenci podle původního záměru. Konsorcium Toshiba/Westinghouse ovšem přestalo o licenci usilovat, neboť nenašlo na britském trhu zákazníka pro svůj reaktor. Naopak reaktor EPR na konci roku 2012 jako jediný licenci obdržel. Záměr snížit cenu konkurencí dodavatelů tak v Británii zatím nevychází.

V roce 2008 zveřejnila britská vláda poziční dokument, ve kterém uvádí, že nové jaderné elektrárny budou i bez dotací konkurenceschopné v případě, že cena povolenky na emise oxidu uhličitého dosáhne 36 eur za tunu. Analýza ovšem vycházela z předpokladu, že investiční náklady na výstavbu reaktoru nepřekročí 2400 USD/kW. Projekty ve Spojených státech i v Evropě se ovšem dostávají nad 5000 USD/kW. Navzdory vládním deklaracím již bylo prakticky jasné, že bez veřejné podpory se novou jadernou elektrárnu na britských ostrovech nevyplatí stavět.

V roce 2009 koupila francouzská elektrárenská společnost EDF firmu British Energy, která vlastnila většinu britských jaderných elektráren. EDF tak získala přístup k lokalitám, u nichž byla nejčastěji zmiňována možnost výstavby nových reaktorů. Aby byla zajištěna konkurence mezi případnými investory, dala britská vláda pozemky stávajících jaderných elektráren do dražby. O výstavbu reaktorů projevily zájem tři investorské skupiny – vedle EDF (ve společném podniku s britskou společností Centrica) šlo o konsorcium Horizon německých firem RWE a E.On a společný podnik NuGen, který vytvořily společnosti Iberdrola, Scottish & Southern Energy (SSE) a francouzská  GDF Suez. Do roku 2013 se ovšem konsorcia Horizon a NuGen rozpadla a Centrica vystoupila z konsorcia s EDF. Jedinou společností, která v současnosti plánuje v Británii stavět jadernou elektrárnu tak zůstala EDF.

Reforma energetického trhu a vyhlídky jádra v Británii

V roce 2010 po nástupu konzervativní vlády se rozjela příprava reformy energetického trhu, která obsahovala mimo jiné dva návrhy, které měly investice do jaderných reaktorů vrátit do hry. Jednak šlo o uzákonění minimální ceny emisní povolenky, které reagovalo na fakt, že na evropském trhu se povolenky prodávaly příliš levně. Druhý návrh už prakticky zaváděl veřejnou podporu jaderných elektráren – umožnil novou formu dlouhodobého kontraktu, který investorům zaručuje pevnou výkupní cenu vyrobené elektřiny. Navrženou reformu energetického trhu potvrdila novela energetického zákona.

Britská vláda již několik měsíců vede jednání se společností EDF o výši pevné výkupní ceny. Cenou, která zajistí přijatelnou návratnost projektu, podmiňuje EDF investici do dvou nových reaktorů v elektrárně Hinkley Point (prakticky jistě by šlo o reaktory EPR, které získaly v Británii licenci jaderného dozoru). Podle neoficiálních zpráv z jednání požaduje EDF pevnou výkupní cenu 100 liber za megawatthodinu (2,90 za kWh, což je více, než dvojnásobek současné velkoobchodní ceny) po dobu 35 let. Na detailech podpory, kterou by odběratelé elektřiny platili ve svých účtech do poloviny století, se ovšem EDF v britskou vládou zatím nedohodla. Jednání patrně potrvají ještě několik měsíců. Případnou dohodu bude následně zkoumat Evropská komise, neboť může být v rozporu s evropskými pravidly trhu s elektřinou.

Každopádně je zřejmé, že ambice britského jaderného programu se nepodařilo naplnit. Místo deseti a více reaktorů stavěných konkurenčními firmami bez veřejné podpory se jedná o jediném projektu se dvěma reaktory, jehož osud kompletně závisí na dostatečně vysoké státní garanci výkupní ceny a jejím schválení v Bruselu.     

Více informací najdete ve zprávě M. Schneidera a A. Froggatta World Nuclear Industry Status Report 2013.

*****

(c) Karel Polanecký, Temelín.cz // foto: Wikimedia Commons