U příležitosti desátého výročí havárie jaderné elektrárny Fukušima Daiiči připravila redakce Deutsche Welle rozhovor s Myclem Schneiderem, který přinášíme se svolením autora v českém překladu.

Zatímco si Japonsko připomíná desáté výročí od havárie jaderné elektrárny Fukušima Daiiči, probíhá v celosvětovém měřítku debata o možnostech využití rozvoje jaderné energetiky pro omezení rizik spojených s globální změnou klimatu. Řada lidí zabývajících se ochranou životního prostředí nasazení jádra odmítá kvůli riziku havárií typu Fukušimy a problému s dlouhodobým ukládáním jaderného odpadu. Na druhé straně má jaderná cesta své zastánce díky schopnosti vyrábět velké množství elektřiny s nízkými emisemi oxidu uhličitého. Deutsche Welle problém rozebírá v rozhovoru s Myclem Schneiderem.

DW: Pařížská dohoda stanovila globální cíl udžet nárůst průměrné teploty pod hodnotou 1,5 stupně Celsia. Jakou roli může v tomto úsilí sehrát jaderná energetika?

Mycle Schneider: Dnes musíme v první řadě řešit naléhavost situace. Musíme se ptát, o kolik a jak rychle snížíme emise skleníkových plynů, díky každému utracenému euru. Musíme brát v úvahu proveditelnost, náklady a nejrychlejší možnou variantu.

Když hovoříme o výstavbě nových elektráren, tak jaderné zdroje jsou jednoduše mimo hru. Nikoli proto, že jde v současnosti o nejdražší způsob výroby elektřiny, ale proto, že výstavby reaktorů trvá velmi dlouho. Jinými slovy: každé euro investované do nových jaderných elektráren klimatickou krizi zhoršuje, protože ty samé peníze nelze investovat do efektivních možností ochrany klimatu.

A co současné jaderné elektrárny?

Ty zde samozřejmě jsou a vyrábějí elektřinu. Ovšen řada opatření pro zlepšování energetické účinnosti je dnes již levnější než provozní náklady jaderných elektráren. To je první fakt, na který se většinou zapomíná.

Druhým faktem je, že i obnovitelné zdroje velmi zlevnily a v mnoha případech se dostaly na cenu, která je pod úrovní provozních nákladů jaderných elektráren.
Uvedu dva příklady: na nejnižší cenu solární elektřiny se aktuálně dostali v Portugalsku – 1,1 eurocentu za kilowatthodinu. A ve Španělsku podle současných informací stojí kombinace solární a větrné elektřiny 2,5 eurocentu za kilowatthodinu. To je pod úrovní provozních nákladů většiny jaderných elektráren po celém světě.

I v případě, že k nákladům na solární a větrnou elektřinu přičteme částku 1 až 1,5 eurocentu na kilowatthodinu na akumulaci elektřiny, zůstaneme pod provzními náklady jaderných elektráren. A zase se musíme vrátit k původní otázce: jaké množství emisí můžeme ušetřit za jedno euro, jeden dolar nebo jeden jüan?

Proč je tedy oznamována výstavba nových projektů?

V případě jaderné energetiky mám často dojem, že přetrvává trumpismus. Na faktech nezáleží. Hodně se mluví o řadě projektů a plánů, ale ve skutečnosti se toho děje velmi málo. Každý rok to podrobně dokumentujeme v ročence World Nuclear Industry Status Report.

Z jakého důvodu tomu tak je?

Jde o zřejmý zájem jaderného průmyslu. Kdyby neživil debatu o projektech, které se nikdy nepostaví, tak skončí daleko dřív?

Proč tuto hru hrají politici?

Jejich zájmy jsou různé. Například francouzský prezident Emmanuel Macron uvedl v prosinci 2020 během návštěvy továrny Le Creusot, která vyrábí zařízení pro jaderné elektrárny, že má strategický a vojenský zájem na zachování jaderného průmyslu. Francie nikdy neskrývala propojení vojenských a civilních zájmů v sázce na jádro.

Jiné zájmy má třeba Čína, která investuje do infrastruktury v řadě zemí v rámci takzvané Belt and Road Initiative, které se říká „nová hedvábná stezka“. Jde o geopolitiku v obrovském měřítku.

Třeba čínský podíl na financování výstavby jaderné elektrárny Hinkley Point C ve Velké Británii musíme vidět v tomto kontextu. V tomto případě není relevantní skutečnost, že jde o neefektivní projekt. Objem čínských investic do infrastruktury je obrovský, odhaduje se na 820 miliard eur. Při pohledu na jednotlivé země vidíme, že každá má jiné zájmy.

Jsou nějaké další důvody, proč energetické společnosti provozují jaderné reaktory se ztrátou?

Hlavní důvod je ten, že i ztrátová elektrárna generuje příjem, dokud je v provozu. Ve chvíli, kdy je odstavena a likvidována, objeví se ve finanční rozvaze povinné výdaje a další náklady. Můžeme to vidět na příkladu Japonska. Často trvá několik let než jsou neprovozované elektrárny oficiálně uzavřeny, protože provozovatelé si nemohou dovolit vyřadit je ze svých aktiv. Některé z těchto společností by okamžitě zbankrotovaly.

Není pochyb o tom, že energetické společnosti jako EDF čelí vážné finanční krizi. Otázka je, jak ji přežijí. V dlouhodobém výhledu to určitě nepůjde bez masivní pomoci státních dotací. Dokud elektrárny generují příjem, byť za cenu vysokých nákladů, nejsou investice to likvidace a nakládání s jaderným odpadem na pořadu dne.

Kolik stojí likvidace jaderné elektrárny?

Zhruba miliardu eur za jeden reaktor. Například ve Francii mají provozovatelé zatím na likvidaci reaktorů vyčleněnou částku, která odpovídá třetině odhadovaných nákladů. To znamená, že po uzavření reaktorů bude na světě velký problém.

Jaké jsou náklady na uložení vysoce radioaktivního odpadu?

Skutečné náklady nikdo nezná, protože žádné trvalé úložiště jaderného odpadu zatím není v provozu.

Jaká je šance na zprovoznění trvalého úložiště v budoucnosti?

Nejpokročilejší projekty jsou ve Finsku a ve Švédsku. Jejich koncept je založen na řešení z osmdesátých let, tedy na ukládání jaderného odpadu do měděných kontejnerů. Poslední výzkumy ovšem ukázaly, že měděné kontejnery jsou oproti původním předpokladům méně odolné proti korozi. To znamená, že uvedení švédského a finského úložiště do provozu je stále nejasné. V dalších zemích je situace podobná. Často nemají jasný koncept ukládání odpadu, pouze vybranou lokalitu pro úložiště.

Jak daleko jsou v tomto procesu asijské země?

V Japonsku ani v Koreji zatím nemají zvolený koncept ukládání ani vybranou lokalitu pro úložiště. V Číně zatím probíhá diskuse, zda jaderný odpad přepracovávat či nikoli. Tyto země jsou v podobné fázi jako západní Evropa před třiceti lety. Nijak podrobně neplánují, jak zajistí bezpečnost jaderného odpadu prakticky na věčnost.

Mycle Schneider je hlavním autorem ročenky World Nuclear Industry Status Report, která přináší nezávislé hodnocení vývoje jaderného průmyslu ve světě. Pracuje rovněž jako konzultant pro vlády i mezinárodní organizace po celém světě. V roce 1997 byl oceněn alternativní Nobelovou cenou (Right Livelihood Award).

Rozhovor připravil Gero Rueter, originál je k dispozici na: https://www.dw.com/en/nuclear-climate-mycle-schneider-renewables-fukushima/a-56712368 

*****

(c) Přeložil Karel Polanecký, Temelín.cz // foto: archiv Cally