V letech 2013 a 2014 bylo ve Spojených státech definitivně odstaveno pět jaderných reaktorů, které se majitelům již nevyplatilo provozovat nebo opravit. Během uplynulých měsíců potom provozovatelé oznámili uzavření řady dalších, vesměs z ekonomických důvodů. Konkrétně budou podle vyjádření majitelů uzavřeny následující reaktory: Fort Calhoun do konce roku 2016, Clinton a Fitzpatrick v roce 2017, dva reaktory ve Quad Cities v roce 2018, Pilgrim a Oyster Creek v roce 2019 a dva reaktory v elektrárně Diablo Canyon v roce 2025. V případě, že nedojde k růstu ceny elektřiny, lze počítat s ukončením provozu i u dalších ztrátových reaktorů.

S rostoucím počtem odstavených reaktorů je stále častěji diskutována jejich likvidace. Dosud preferovaný přístup odložit likvidaci na pozdější dobu (v řádu let až desítek let) z důvodu postupného poklesu radioaktivity kontaminovaných součástí se aktuálně setkává s kritikou. Podle Geoffreye Rothwella, který je hlavním ekonomem Nuclear Energy Agency, by provozovatelé naopak měli začít s likvidací uzavřených reaktorů co nejdříve. Jako hlavní důvody uvádí riziko ztráty odborných pracovníků potřebných k provedení likvidace a zvýšení nákladů, které z odkladu zahájení demontáže vyplyne. Jak další důvod pro včasné zahájení likvidace uvádí riziko úniku chemikálií a radioaktivních látek během odkladu. Sanace těchto potenciálních úniků by dále zvyšovala celkové náklady.

Provozovatelé jaderných elektráren ve Spojených státech společně vytvářejí fond na likvidaci elektráren, přičemž výše příspěvku vychází z odhadu budoucích nákladů. Zkušenosti z dosavadních projektů likvidace reaktoru se ovšem případ od případu výrazně liší. Provozovatelé řeší různé problémy často závislé na konkrétním umístění elektrárny, což se promítá také do rozdílných nákladů. Jako příklad slouží náklady na likvidaci, která u tří reaktorů již proběhla: v případě Haddam Neck stála 840 milionů dolarů, u Main Yankee překročila 500 milionů a u Trojan 300 milionů dolarů. Příčina přitom není ve velikosti reaktoru: Haddam Neck měl instalovaný výkon 600 MW oproti 900 MW v Main Yankee a 1155 MW u reaktoru Trojan.

Podle Geoffreye Rothwella závisí výsledná cena do značné míry na délce trvání dekontaminačních a demontážních prací. Provozovatel jaderné elektrárny Trojan prováděl likvidaci ve vlastní režii, zatímco v případě Haddam Neck a Main Yankee byla svěřena specializované firmě. Rothwell poukazuje na fakt, že pracovníci, kteří v době provozu elektrárny prováděli její údržbu, mají řadu znalostí, které jsou při likvidaci užitečné. V případě, kdy by došlo k odkladu likvidace o šedesát let, není možné tyto znalosti přenést na budoucí likvidační tým.

Na druhou stranu nelze přehlédnout, že na snížení nákladů na likvidaci reaktoru Trojan se významně podílely i příznivé okolnosti. Provozovatel reaktoru získal povolení uložit rozměrné kontaminované části reaktoru ve federálním úložišti nízkoaktivního odpadu v Hanfordu, například tlaková nádoba reaktoru byla přepravena a uložena vcelku. Tím se snížil objem prací spojených s rozřezáním reaktoru a parogenerátoru. Právě řezání těchto silně kontaminovaných součástí prodloužilo a prodražilo likvidaci elektrárny Haddam Neck. Využití výhodného postupu uložení rozměrných částí vcelku ovšem nebude pro většinu provozovatelů dostupné.

Více informací najdete v kapitole o USA ve zprávě World Nuclear Industry Status Report 2016 a v článku US operators urged to decommission immediately to prevent cost hikes na portálu Nuclear Energy Insider.

*****

(c) Karel Polanecký, Temelin.cz // Foto: archiv Calla