ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Energetická politika

Proč se James Hansen mýlí v jaderné energetice

Klimatolog Joe Romm reagoval prostřednictvím serveru Climate Progress na vyjádření klimatologa Jamese Hansena o nezbytnosti rozvoje jaderné energetiky pro řešení problému globální změny klimatu. Zkrácenou verzi článku přinášíme v českém překladu. Známý klimatolog James Hansen prohlásil na pařížské konferenci, že „jaderná energetika představuje jedinou schůdnou cestu v boji s klimatickou změnou.” V tomto bodě se James Hansen mýlí.

Agentura pro jadernou energii (NEA) a Mezinárodní energetická agentura (IEA) loni vydaly k tématu obsáhlou studii. Podle nejoptimističtějšího scénáře této studie může hrát jaderná energetika omezenou, byť důležitou, roli v úsilí o odvrácení katastrofálních dopadů globální změny klimatu. Ovšem pouze za předpokladu, že jaderný průmyslu dokáže vyřešit své problémy, především vysoké náklady na výstavbu, aniž by došlo ke snížení úrovně jaderné bezpečnosti.

James Hansen a další respektovaní klimatologové (Ken Caldeira, Tom Wigley a Kerry Emanuel) podporují jaderné řešení efektním tvrzením o možnosti rychlého růstu počtu jaderných reaktorů po dobu desítek let. V ilustrativním scénáři navrhují, aby „115 nových reaktorů ročně zajistilo dekarbonizaci výroby elektřiny do roku 2050.“ Takového počtu ovšem jaderný průmysl zdaleka nedosahoval ani ve svých nejsilnějších letech. Naprostá většina energetických expertů, včetně těch projaderných, nepokládá dosažení takového tempa za proveditelné.

James Hansen a jeho kolegové přehlížejí základní problém. Cena jaderných elektráren vystoupala tak vysoko, že nemůžou na energetickém trhu konkurovat. Hlavní důvody jsou dva: negativní křivka učení (s postupujícím časem a množstvím instalovaných reaktorů se jejich cena zvyšuje) a neschopnost vyhnout se dlouhodobým skluzům ve výstavbě a překračování rozpočtu (zejména v zemích s tržní ekonomikou). Naproti tomu technologie pro využití obnovitelných zdrojů, energetické efektivnosti a skladování elektřiny stabilně a dlouhodobě zlevňují.

Zmíněná studie NEA a IEA předpovídá, že za optimálních podmínek může podíl jaderných zdrojů na světové kapacitě pro výrobu elektřiny narůst ze stávajících 11 % na 17 % v nízkouhlíkovém světě roku 2050. Klíčovou překážkou pro rychlý rozvoj jaderné energetiky je vysoká cena reaktorů, která aktuálně vyšplhala až na 10 miliard dolarů za kus.

Hlavním důvodem pro vysokou cenu reaktorů je fakt, že musejí být konstruovány tak, aby vydržely prakticky všechna myslitelná rizika včetně vážných havárií a selhání obsluhy. I málo pravděpodobná rizika je třeba eliminovat, protože případná havárie s únikem radiace znamená ohrožení tisíců lidí, kontaminaci rozsáhlých území a materiální škody na úrovni 100 miliard dolarů.

Není divu, že v zemích s tržní ekonomikou, jako jsou Spojené státy, bylo za posledních dvacet let postaveno velmi málo reaktorů. A to platí pro dobu před havárií ve Fukušimě. Dnes víme, že společnost TEPCO, která fukušimskou elektrárnu provozovala, odhaduje, že ji havárie přijde na 57 miliard dolarů. A to v této částce nejsou započteny náklady na likvidaci reaktorů.

Ve studii NEA a IEA je vysvětleno, jakým tempem by jaderná energetika musela růst, aby zajistila svůj podíl na omezení nárůstu teploty na dva stupně Celsia: “Aby jaderné elektrárny dosáhly svého podílu na snížení emisí ve „dvoustupňovém“ scénáři, bude se muset tempo připojování nových zdrojů zvýšit z 5 GW v roce 2014 na 20 GW během následující dekády.” To znamená vrátit se k tempu, kterého byl jaderný průmysl schopen pouze na svém vrcholu v osmdesátých letech. Tomuto cíli v postfukušimském světě stojí v cestě řada překážek.

Autoři studie poznamenávají, že tak rychlý růst bude možný pouze v případě, že dodavatelé dokážou stavět reaktory podle časových a finančních harmonogramů a dokážou snížit ceny nových modelů. Aktuální zkušenosti s projekty ve finském Olkiluotu a francouzském Flamanville ukazují, že těmto nárokům dnešní jaderný průmysl nevyhovuje. Zároveň musejí vlády i firmy udržet a zvýšit úroveň jaderné bezpečnosti. Pouze za splnění těchto ambiciózních podmínek dosáhne jaderná energetika svého podílu ve „dvoustupňovém“ scénáři.

Ovšem James Hansen a jeho kolegové hovoří o zcela jiném scénáři, ve kterém se má budovat 115 nových reaktorů ročně (šestkrát více než podle IEA a NEA). Místo diskuse o známých překážkách předkládané varianty prudkého rozvoje jaderných elektráren přicházejí s tvrzením: „Víme, že je to technicky dosažitelné, protože Francie a Švédsko rozvinuly jadernou energetiku na vysokou úroveň během 15 až 20 let.” Fakticky Švédsko uvedlo do provozu 10 reaktorů během 15 let a Francie v době nástupu jádra spouštěla v průměru tři reaktory ročně. To je velmi slabý důkaz pro tvrzení, že lze globálně dosáhnout tempa 115 reaktorů ročně.

Jak je možné, že tak skvělí vědci předkládají neobhajitelný scénář? Problém je v tom, že když čísla snížíte na hodnověrnou (byť stále vysoce optimistickou) úroveň, tak okamžitě zjistíte, že jaderná energetika nemůže být rozhodující technologií v boji proti globální klimatické změně.

Celý článek si můžete přečíst na:
http://thinkprogress.org/climate/2016/01/07/3736243/nuclear-power-climate-change/

*****
(C)  Karel Polanecký, Temelin.cz / Foto: archiv Calla


Vytisknout  

Související články

O nás

Temelín.cz přináší nezávislé informace o jaderné energetice u nás i ve světě, jaké v běžných médiích nezískáte. Fakta o dnešních i plánovaných reaktorech, těžbě uranu a jaderných odpadech i o naší domnělé závislosti na elektřině z atomu a možnostech řešení.

Hnutí Duha logo Calla logo

 

Zásady ochrany osobních údajů
Nastavení cookies