Film „Cesta na nejbezpečnější místo na Zemi“ ukazuje jaderného fyzika, hledajícího místo pro konečné úložiště jaderného odpadu - a to i na indiánských územích. Režisér Edgar Hagen vysvětluje, proč je to tak důležité, stejně jako beznadějné.

Kamkoli se Charles McCombie hne, čekají tam znepokojení lidé. Nosí cedule, řvou do megafonů. Mají strach před tím, co jim chce McCombie do jejich regionů přinést: před jaderným odpadem. Britský jaderný fyzik hledá po celém světě vhodné místo pro stavbu konečného úložiště radioaktivních odpadů. Již 35 let radí tento odborník vládám v otázce konečného úložiště. Pro dokumentaci „Cesty na nejbezpečnější místo na Zemi“ doprovázel tohoto jaderného fyzika švýcarský režisér Edgar Hagen.

Snímky, které během této cesty kolem světa vznikly, jsou působivé: noční zátahy proti odpůrcům přepravy kontejnerů s jaderným odpadem Castor v Německu. Indiáni, kteří na americkém Západě truchlí za svůj svatý kopec, který má posloužit jako úkryt pro radioaktivní odpad. Kontejnery, které se zdánlivě bez cíle přesouvají mezi zeměmi sem a tam. Film dochází k jasnému závěru: ať v poušti Gobi, ve vnitrozemí Austrálie nebo hluboko v Alpách - najít perfektní místo pro konečné uložení jaderného odpadu je iluzí.

SZ.de: Doprovázel jste jaderného fyzika Charlese McCombie, který již celých 35 let hledá vhodné a bezpečné místo pro konečné úložiště radioaktivních odpadů - bez úspěchu. Ani přesto se však McCombie nezdává. Co je důvodem pro jeho přetrvávající optimismus?
Edgar Hagen: Vychází z předpokladu, že až přestane lidstvo jednou využívat jadernou energii, nikdo se již nebude o uskladněný jaderný odpad starat. To je pro něj tou motivací, stojící za hledáním vhodného místa pro konečné úložiště. Z pohledu odpůrce jádra to znamená: snaží se pouze najít řešení, jak jadernou energetiku provozovat dál.
Na druhou stranu zde samozřejmě zůstává jiskřička naděje. Skrytou pravdou však je: kdo se bude chtít starat o jaderný odpad, když už jaderná energetika nebude energetickým zdrojem? Bylo by pro mladé lidi atraktivní, stát se jaderným inženýrem s perspektivou, že se budou starat pouze u uložení jaderného odpadu? Myslím, že to může atraktivní být, ale něco si to od těchto lidí bude vyžadovat.

SZ.de: Jak hodnotí McCombie rizika jaderné energetiky?
Edgar Hagen: Mc Combie vyrůstal v době, kdy probíhal jaderný výzkum rychlých množivých reaktorů. Jaderní technici tehdy vycházeli z toho, že pokryjí dalších tisíc let tímto způsobem, jakýmsi perpetum mobile. Pomalu se ale ukazuje, že to tak není. Nefunguje to tak, jak si představovali - odpady jsou zde a rizika enormní. Když se něco stane, jsou následky pro společnost nedozírné.

SZ.de: Přesto zůstává tento jaderný odborník optimistický.
Edgar Hagen: Věří tomu, co říká. Bylo mezi námi jakési napětí, vycházeli jsme z odlišných předpokladů. Při společné cestě jsme se dohodli na tom, že uděláme férový boj. Věděl jsem, že on svoje hledání nemůže jen tak zahodit. Myslím si ale, že musíme otevřít celospolečenskou debatu o těchto „hrobech“. Jaderný svět je zabetonovaný, aby se tak ochránil před svými odpůrci. V otázce likvidace jaderného odpadu je velký problém. Když jsem dělal tento film, měl jsem pocit, že nejlepší lidé v otázce likvidace jaderného odpadu sedí v řadách odpůrců jádra. Ti se tím zabývají, protože jsou přesvědčeni o tom, že se tím zabývat prostě musí. Nedělají to jako práci na čtyři nebo šest let, zabývají se touto otázkou celý svůj život. V případě lidí od Gorlebenu je zde mnoho kompetentních osob.

SZ.de: Jaderný průmysl a politici s odpůrci jádra nemluví?
Edgar Hagen: V Německu vznikla úložišťová komise, která radí, jak nově nastavit proces hledání vhodného místa pro jaderné úložiště. Ekologické organizace dlouho říkaly, že zůstanou vně této komise. V případě jejich odporu jde o lokalitu Gorleben, protože politici toto místo stále nevzdali a stále ho drží v současném stavu. Měli by se pokusit vyjít ekologům vstříc a vzít jejich kompetence v potaz. Místo toho však politici dále doufají, že lokalitu Gorleben nakonec přece jen nějak prosadí.

SZ.de: Když se některé ekologické organizace zdráhají účastnit se různých rozhovorů, to není promarněná šance?
Edgar Hagen: Vystoupili z rozhovorů, protože Gorleben je vynucený příběh. To je pochopitelné. Vyvíjel se tam tlak na obyvatelstvo. Mělo se za to, že bývalý solný důl by poskytoval bezpečné prostředí, ale bohužel to tak není. Ve filmu ukazujeme například solný důl v Mexiku, o kterém se také diskutovalo jako o možném místě pro uložení jaderného odpadu. Tam se hned vedle vrtá ropa. Všude, kde je sůl, jsou také suroviny. Jsou to místa, kam se budeme v budoucnu ještě vracet. Rozumím pohnutkám ekologů, když říkají, že to není akceptovatelné.

SZ.de: Zdokumentoval jste ve svém filmu různé protestní kultury - v Německu lidi, kteří jsou ochotni se přivázat k železničním kolejím, v Japonsku občany s megafony, v Austrálii protesty na jízdních kolech. Našel jste společné jmenovatele těchto protestů?
Edgar Hagen: Společným jmenovatelem je kompetence, která na těchto místech vznikla. Tito lidé se zaobírají jadernou energetikou již desetiletí. Je to vlastně pokus zlomit mlčení, kterého se nám ze strany jaderného průmyslu dostává - mlčení ohledně možných rizik, mlčení ohledně Fukušimy. To, co se tam stalo, bude mít následky na desítky let. Pro mě je společným jmenovatelem odpůrců to, že jsou to lidé, kteří se tématem skutečně a dlouho zaobírají.
Nejzajímavější lidi jsem našel v Nevadě. Tam stát částečně platí odpůrce, protože stát Nevada se postavil proti jadernému úložišti. Stát si tak najal lidi, aby vytvořili opozici proti projektu Yucca Mountain. Tam mi dokonce McCombie navrhl odpůrce projektu jako kontaktní osoby, což od něj bylo velmi upřímné.

SZ.de: V Yucca Mountain v USA má jednoho dne vzniknout konečné úložiště jaderného odpadu. Američtí původní obyvatelé však považují tuto horu za posvátnou.
Edgar Hagen: Tuto zemi vzali Indiánům. Je to nehoráznost. Země byla vyvlastněna již dříve kvůli jaderným testům. A teď se tam staví konečné úložiště pro jaderný odpad. Tom Isaacs ze Stanfordu je vedoucím komise, která se zaobírá otázkou Yucca Mountain. Navštívil jsem ho a zeptal, jak je to s původními americkými obyvateli. Řekl mi na to, že kdyby měli řešit ještě tenhle problém, tak by se nikam nedostali. Jinak řečeno to znamená: kdybychom zohledňovali práva obyvatel, tak bychom v USA nebyli schopni jednat.

SZ.de: Tedy možností je, tyto původní obyvatele úplně obejít.
Edgar Hagen: To je můj dojem z toho. Indiáni nemají peníze. Ale nasadili by své životy, jen aby ochránili svá práva. Situace tam vypadá tak, že někdo chce něco postavit na mém území, ale já za to musím zaplatit. Jsem součástí projektu, který mi někdo nutí. Ta samá situace je i v Gorlebenu.

SZ.de: Viděl jste na svých cestách nápady nebo řešení pro uskladnění jaderného odpadu, které by Vás přesvědčily?
Edgar Hagen: Je to samozřejmě dobrý nápad, zbavit se jaderného odpadu. I když konečné úložiště jaderného odpadu dostane povolení, bude trvat dalších 40 let, než se postaví. A do té doby musíme tento odpad nějakým způsobem zajistit. Jak překleneme tato další desetiletí? Právně to vypadá tak, že jednotlivé země produkující jaderný odpad, nesmí vyvážet tento odpad do zahraničí. Švýcarsko je jedinou zemí, která má povolení vyvážet jaderný odpad, ale za určitých podmínek. Jinak musí mít každá země s jadernými elektrárnami své vlastní jaderné úložiště. Musí se tedy postavit velké množství konečných úložišť. A zatím se neděje nic. Jaderný odpad nemůžeme nechat jen tak bez zajištění.

SZ.de: I přesto se ve světě plánuje stavba dalších a dalších jaderných elektráren...
Edgar Hagen: Velká Británie se právě teď snaží prosadit stavbu další jaderné elektrárny v Hinkley Point. Teprve v roce 2011 zde odstartoval projekt hledání jaderného úložiště a zároveň hned chtějí stavět další jadernou elektrárnu. A to i přesto, že se zde došlo k celospolečenskému konsensu, že se budou jaderné elektrárny dále provozovat pouze za předpokladu, že se najde vhodné řešení trvalého uložení jaderného odpadu. To je neuvěřitelné, nebo ne? Toto dilema se zcela vytěsňuje.

SZ.de: Vysoce radioaktivní odpad se bude muset bezpečně uskladnit po dobu asi miliónu let, alespoň to je zadání USA. Bude to tedy problém budoucích generací. Jak to podle Vás vnímá mladá generace?
Edgar Hagen: Problémem je, že většina mladých lidí stavbu jaderných elektráren, vstup do této nové doby, už nezažila. Teď se budou muset starat o jaderný odpad, aniž by zažili tuto prudkou debatu, aniž by oni sami měli z jaderných elektráren užitek. Promítal jsem například tento film žákům v Soloturnu ve Švýcarsku. Byli zcela překvapeni, že existuje něco takového jako jaderný odpad. Vůbec si tento problém neuvědomovali, byla to pro ně úplná novinka. A to je největší zodpovědnost společnosti: jak zprostředkujeme toto téma nadcházejícím generacím, protože to budou právě oni, kdo se bude muset o tyto naše pozůstatky postarat.

Rozhovor Christopha Behrense s Edgarem Hagenem ze Süddeutsche Zeitung z 21. března 2015

Stránky filmu: http://www.diereisezumsicherstenortdererde.ch

*****

(c) Přeložila Gabriela Reitinger, OIŽP / Foto: www.diereisezumsicherstenortdererde.ch