Jaderná flotila: Slow Boat to China

Při pročítání stávající energetické koncepce České republiky by náhodný čtenář mohl nabýt dojmu, že rozvoj jaderné energetiky a výstavba nových reaktorů je jedinou možností, jak v budoucnu vyrábět elektřinu. V podmínkách, které musí splnit každá ministerstvem průmyslu a obchodu akceptovatelná varianta, se přímo uvádí výše minimálního zastoupení jaderné elektřiny v energetickém mixu. Úroveň spodního limitu pro rok 2040 je stanovena tak vysoko, že ji bez výstavby nových bloků nelze dosáhnout. Při pohledu na globální vývoj sektoru jaderné energetiky se ovšem ukazuje, že pro jaderný optimismus ministerstva neexistuje mnoho důvodů.

Základní přehled o trendech v jaderném průmyslu poskytuje již řadu let ročenka World Nuclear Industry Status Report připravovaná nezávislými konzultanty Myclem Schneiderem a Antonym Froggattem (ročenky jsou ke stažení na www.worldnuclearreport.org), jež je také zdrojem číselných údajů v tomto textu. Podle ní fungovalo ve světě na začátku roku 2016 celkem 406 jaderných bloků, což je o deset více než před rokem, ale o 32 méně než v roce 2002, kdy bylo dosaženo historického maxima. Celkový instalovaný výkon dosáhl 352,5 GW, tedy o 16 GW méně, než činí maximum z roku 2006. Dalších 36 reaktorů, které nevyrábějí po dobu delší než 18 měsíců, je zařazeno v kategorii dlouhodobě odstavených. Na celosvětové výrobě elektřiny se jaderné elektrárny podílejí zhruba z jedné desetiny (10,7 procent). Dvě třetiny jaderné elektřiny vyrobilo v roce 2015 pět zemí: Spojené státy, Francie, Rusko, Čína a Jižní Korea.

Statistika nových jaderných reaktorů je výrazně geograficky nevyvážená. Z deseti loni spuštěných reaktorů jich pět připadá na Čínu, o rok dříve to bylo osm z deseti. Po jednom bloku v roce 2016 spustily Rusko, Jižní Korea, Indie, Pákistán a Spojené státy. Americký reaktor Watts-Bar 2 ve státě Tennessee přitom zahájil provoz po 43 letech od zahájení výstavby, delší dobu se zatím žádná jaderná elektrárna nestavěla. Čína bude dominovat i v dalších letech — všechny tři reaktory, jejichž výstavba byla loni zahájena, stavějí čínští dodavatelé (dva v Číně a jeden v Pákistánu).

Jaderný průmysl usiluje s částečnými úspěchy o získání nových trhů. Čtyři reaktory jsou rozestavěny ve Spojených arabských emirátech, tři projekty na jadernou elektrárnu připravuje Turecko. Obecně ovšem platí, že zájem řady zemí skončí z finančních důvodů. Například Jihoafrická republika zrušila významný tendr na nové reaktory, protože předkládané cenové nabídky byly příliš vysoké. Třebaže nelze vyloučit vznik jednotlivých projektů v dosud bezjaderných zemích, jejich vliv na globální bilanci bude v příštích letech marginální.

EU a USA: jaderný útlum

V Evropské unii a ve Spojených státech, tedy na dvou tradičně významných trzích, jaderná energetika stagnuje. Optimistická očekávání spojená s novými technologiemi, označovaná jako jaderná renesance, zůstala nenaplněna. Problém spočívá především v samotných technologiích. Reaktor EPR, který měl zválcovat konkurenci nízkou cenou a rychlou výstavbou, se v praxi neosvědčil. Oba projekty — ve finském Olkiluotu a francouzském Flamanville — se prodražily ze tří na deset miliard eur a dostaly se do mnohaletých skluzů. V případě francouzského projektu může být ještě daleko hůř. Jaderný dozor bude letos rozhodovat o tom, zda si materiálové vady vyžádají výměnu tlakové nádoby reaktoru, což by znamenalo další významné zdražení.

Neúspěch těchto projektů se nevyhnutelně promítl do hospodaření společnosti Areva, která je generálním dodavatelem reaktoru EPR. Třebaže jde o jeden z globálně nejvýznamnějších jaderných podniků, problematické projekty jeho vedení vyvážit nedokázalo. Kumulativní ztráta společnosti za posledních pět let dosáhla 10 miliard eur a akcie firmy ztratily mezi lety 2007—2016 přibližně 96 procent své hodnoty. Francouzská vláda se rozhodla Arevu směřující k bankrotu zachránit a usnesla se, že reaktorovou divizi převezme elektrárenský gigant EDF.

Vedle zmíněných projektů se na území Evropské unie staví už pouze jedna jaderná elektrárna — ve slovenských Mochovcích se dokončují dva bloky podle projektu z osmdesátých let. Také tato stavba má pětiletý skluz a prodražila se z 2,8 na 5,1 miliardy eur. Cena Mochovců vztažená na jeden megawatt výkonu se blíží ceně reaktorů třetí generace stavěných ve Finsku a ve Francii, avšak oproti nim jsou značně zastaralé — nechrání je například dnes běžná betonová obálka.

Problémy na staveništích pochopitelně vedou případné zájemce i samotné jaderné firmy k obezřetnosti. Připravovaný projekt dvou reaktorů EPR v britské elektrárně Hinkley Point již počítá s daleko vyšší cenou, než Areva nabízela před lety ve Finsku. Součástí smlouvy mezi britskou vládou a dodavatelským konsorciem je pak ustanovení o pevné výkupní ceně elektřiny, která má zajistit návratnost investice do nových reaktorů. Garantovaná částka, kterou se Britové zavazují platit za každou megawatthodinu z jaderné elektrárny Hinkley Point, odpovídá 2,5násobku aktuální tržní ceny. Také druhý již připravovaný evropský projekt, výstavba dvou reaktorů dodaných ruských Rosatomem pro maďarskou elektrárnu v Paksi, se cenově pohybuje na úrovni 5200 eur/kW. To znamená, že jej lze podobně jako v případě Hinkley Point postavit pouze za podmínky, že vláda poskytne finanční podporu.

Pozice jaderné energetiky ve Spojených státech není ve srovnání s Evropskou unií výrazně lepší. Daňové zvýhodnění a federální záruky za úvěry sice vedly v minulé dekádě ke čtyřem objednávkám na nové reaktory, také tyto projekty ale trpí prodražováním a nedodržováním termínů. Čtyři nové bloky v elektrárnách Vogtle a Summer staví společnost Westinghouse ovládaná japonskou Toshibou. Právě kvůli nutnosti pokrýt vícenáklady jaderných projektů firmy Westinghouse skončila Toshiba loni ve ztrátě, která se aktuálně odhaduje na 6,1 miliardy dolarů. Jedním ze zvažovaných řešení je bankrot Westinghouse, případně omezení činnosti firmy na údržbu a likvidace reaktorů.

Jaderní dodavatelé na obou stranách Atlantiku musejí počítat s tím, že investoři se ve smlouvách pojistí proti nedodržení ceny a harmonogramu výstavby. Areva tak vedle miliardových vícenákladů čelí ve Finsku žalobě o miliardové penále. Po patnácti letech od začátku jaderné renesance jsou dva klíčové podniky jaderného průmyslu mírně řečeno na kolenou.

Faktor Fukušima

Třebaže výroba elektřiny v jaderných elektrárnách dosáhla maxima pět let před fukušimskou havárií, dopady katastrofy na jaderný průmysl nelze přehlížet. Nejvýrazněji pochopitelně ovlivnila jaderný průmysl v Japonsku. Vedle úplného zničení elektrárny s šesti reaktory mají významný vliv i dopady nepřímé. V důsledku katastrofy byly odstaveny všechny japonské reaktory (na začátku března 2011 jich fungovalo čtyřicet dva), aby prošly bezpečnostními testy. Aktuálně Japonsko opět provozuje pouze dva jaderné bloky.

Fukušimská havárie také významně ovlivnila veřejné mínění, což má politické následky. Příkladem mohou být loňské říjnové volby v provincii Niigata, které se nesly ve znamení tématu opětovného spuštění jaderné elektrárny Kašiwazaki-Kariwa. Ta má největší instalovaný výkon ze všech světových jaderných zdrojů — 8000 MW, tedy čtyřnásobek Temelína. Elektrárnu vážně poškodilo silné zemětřesení v roce 2007, kdy z ní unikla i radiace. Ve volbách zvítězil nezávislý kandidát Rjuči Jonejama, který ve své kampani jednoznačně odmítal možnost opětovného spuštění reaktorů. Jeho protikandidátovi Tamiovi Morimu, který se za restart Kašiwazaki-Kariwy před volbami stavěl, nepomohla ani podpora vládní strany. Tisíciletá zkušenost Japonců se zemětřeseními a prokazatelně nepravdivá ujišťování o tom, že jim jaderné elektrárny dokážou účinně odolávat, vytvořily prostředí, kde se jaderným projektům nebude dařit.

Druhou asijskou zemí, která v reakci na havárii ve Fukušimě změnila své jaderné plány, je Tchaj-wan. Tři jaderné elektrárny na ostrově ukončí svůj provoz nejpozději v roce 2025. Parlament na začátku roku 2017 schválil dodatek energetického zákona, podle kterého bude možné provozovat reaktory pouze po dobu 40 let. Předepsaná životnost stávajících elektráren vyprší právě v roce 2025. Výstavba čtvrté jaderné elektrárny byla zastavena v roce 2014 v důsledku masových protestů veřejnosti. Tchaj-wan se stejně jako Japonsko v okolí Fukušimy nachází v takzvaném pacifickém prstenci seismické aktivity. Zdejší jaderné reaktory jsou proto vystaveny podobným rizikům jako ty fukušimské.

Havárie ve Fukušimě patrně významně ovlivnila také rozhodnutí některých evropských zemí postupně ukončit provoz svých jaderných elektráren a nenahrazovat je novými. Výstup z jádra byl oficiálně schválen v Německu, Švýcarsku a Belgii, přičemž televizní záběry fukušimských trosek rozhodování urychlily.

Třebaže uvedené případy mají na globální stav jaderného průmyslu patrně menší vliv než ekonomické faktory (podle analytika Craiga Morrise rozhodl o globálním útlumu jaderného průmyslu Wall Street, nikoli Černobyl), nelze je přehlížet. Investoři po Fukušimě pracují s rizikem, že v případě další havárie kdekoli ve světě může jejich projekt skončit v důsledku odporu veřejnosti. I kdyby havaroval padesát let starý reaktor s prodlužovanou životností kvůli vadě materiálu, ovlivní to nové projekty. S každým dalším důkazem, že jaderné reaktory nejsou naprosto bezpečné, jsou lidé stále méně ochotni riziko jaderné havárie akceptovat.

Když to těm Číňanům tak jde

Čína, která se tak výrazně podílí na současném globálním jaderném trhu a má tendenci svůj jaderný potenciál rozvíjet, uvažuje také o exportu. Řada zemí má ovšem k Číně jako dodavateli strategicky významného infrastrukturního projektu výhrady. Mají jednak odborné výhrady ke kvalitě součástí využívaných čínskými dodavateli, jednak se obávají nedůslednosti tamního jaderného dozoru.

Závažné otázky padají ve všech zemích, které o případném nákupu čínských reaktorů uvažují. Například Philippe Jamet, člen řídícího výboru francouzského jaderného dozoru, v roce 2014 uvedl: „Spolupráce s Čínou bohužel není na úrovni, jakou bychom si představovali. Vysvětlením pro obtíže v našich vztazích je skutečnost, že čínský jaderný dozor nemá dostatečné kapacity. Jeho pracovníci jsou přetíženi.“

Obecně se předpokládá, že čínské reaktory budou levné. Dokud ale Čína nevstoupí do soutěže na otevřeném trhu, nelze tento předpoklad potvrdit. Čínské reaktory také dosud nemají povolení žádného západního jaderného dozoru, což znamená, že rychlý nástup na trhy uvolněné Arevou a Westinghouse není na pořadu dne.

Nelze ovšem přehlédnout, že Číňané o vstup na evropský trh usilují. China General Nuclear Corporation (CGN) v roce 2015 finančně vstoupila do projektu Hinkley Point C ve Velké Británii, ve kterém aktuálně vlastní 33,5procentní podíl. Součástí dohody bylo, že EDF jako hlavní investor Hinkley Point přenechá společnosti CGN prostor pro výstavbu nového reaktoru v jiné lokalitě, konkrétně v Bradwellu. Pokud by se projekt podařilo zrealizovat, znamenalo by to průlom čínského exportu na západní trh. Podmínkou ovšem zůstává, že to britský jaderný dozor povolí.

Číňané se nepochybně budou snažit nabízet své reaktory evropským zájemcům, a to i České republice. Ve vyhodnocení jejich nabídky budou hrát klíčovou roli jaderné dozory. A samozřejmě nabízená cena. Není přitom pochyb, že Číňané nepřicházejí do Evropy prodělat.

Výhled jaderného sektoru

V Evropě a Spojených státech bude v příštích dvou dekádách z důvodu ukončení životnosti odstaveno více reaktorů, než jich bude připojeno k síti. Do roku 2030 končí plánovaná životnost téměř dvěma stovkám reaktorů, rychlost jejich odstavování bude záviset na úspěšnosti technických opatření k prodlužování životnosti. Tento úbytek částečně vyváží rostoucí počet reaktorů v Číně. Jaderná energetika se tak bude podílet na výrobě elektřiny zhruba současnými deseti procenty. Výrobu elektřiny z jaderných elektráren překonají nové obnovitelné zdroje, a to i bez započtení velkých vodních elektráren. Tak jako už dnes v Číně, Japonsku, Německu, Velké Británii, Španělsku nebo Indii.

Psáno pro Sedmou generaci .