Edvard Sequens

Byly roky, kdy by zpráva o chystané třetí české jaderné elektrárně v Tušimicích blízko Kadaně a Chomutova plnila titulky celostátních médií. Na pozadí sporů kolem tendru na dodavatele nových atomových bloků do Dukovan si jí všímají prakticky jen ta regionální. A přitom plány energetické firmy ČEZ se nedrží nijak při zemi, ohlášených 1 500 MW výkonu je jen o čtvrtinu méně, než má jihočeský Temelín a skoro stejně jako donedávna měly Dukovany. Na severu Čech by mělo jít o takzvané modulární reaktory - až šest malých nebo tři středně velké. 

Kdyby nepřišla žaloba francouzské firmy EdF, již 7. května by byla podepsána smlouva s jihokorejskou firmou KHNP na zakázku století. Tou jsou myšleny nové jaderné reaktory v Dukovanech, přičemž dražší investici české dějiny dosud nezaznamenaly. Protože se jedná o jedinečný okamžik, na který budou při pohledu na vyúčtování elektřiny vzpomínat ještě děti dnešních dětí, udělali tentokrát politici svým avízem výjimku. Jinak se z výjimečného postupu – utajeného zařazení bodu do programu až na jednání vlády –  v případě jaderných elektráren v naší zemi stal už standard.

Jaderná energetika ve Francii je mnohými propagátory tohoto způsobu výroby elektřiny dávána za příklad vhodný následování i v Česku.  Naši politici spolu s těmi francouzskými jsou také klíčovými hybateli Evropské jaderné aliance zemí, které se snaží posunout společná evropská hospodářská pravidla k ještě většímu zvýhodnění tohoto průmyslového odvětví, než už nyní má. A je to francouzská státní energetická firma EDF, která by se mohla stát dodavatelem nových jaderných reaktorů pro Dukovany, pokud selže jednání s korejskou KHNP.  Tyto představy však zchladila lednová zpráva francouzského Účetního dvora (Cour des comptes, analogie českého Nejvyššího kontrolního úřadu), který v ní podrobil zdrcující kritice stav francouzského jaderného programu.

Autorský kolektiv vedený Myclem Schneiderem a Antony Froggattem nedávno představil svoji každoroční Zprávu o stavu světového jaderného průmyslu 2024 (World Nuclear Industry Status Report 2024). Ta poskytuje mnohem reálnější představu o skutečném stavu a očekávaném vývoji jaderné energetiky, než by si člověk mohl udělat kupříkladu z českých médií.  Kromě globálních dat se více než pětisetstránková publikace detailně zaměřuje i na jednotlivé státy provozující jaderné reaktory. Tradičně též obsahuje srovnání rozvoje jaderné energetiky s obnovitelnými zdroji, přehled vývoje malých modulárních reaktorů (SMR), problematiku vyřazování jaderných elektráren a letošní vydání se speciálně zaměřilo na analýzu závislosti jaderného průmyslu na Rusku.

V české žurnalistice převážil zcela nekritický pohled na jadernou energetiku a možnosti jejího rozvoje. Možné důvody tohoto stavu by stály za samostatný text, zaměřme se nyní realitu tzv. renesance jádra v Evropské unii, která je vykreslována jako jasná záležitost. Atomová energetika již desítky let stagnuje a náš kontinent není výjimkou, naopak v Evropě zažívá setrvalý pokles.  Důvodem nejsou jen obavy z  havárií, které v demokracii nejsou potlačovány jako v autokratických režimech, kde se jádro bez ohledu na názory lidí nadále staví. Je to především svobodná ekonomická soutěž, ve které jaderné elektrárny svojí nákladností nedokáží obstát. 

Od červencového jednání vlády (17. července 2024) se čekalo schválení strategických dokumentů, které měly určit, jak se bude proměňovat energetika a jakými emisemi skleníkových plynů ještě zatížíme atmosféru Země v příštím čtvrtstoletí. Vedle Národního klimaticko-energetického plánu, který hledí jen do roku 2030, mělo jít o předběžné schválení Státní energetické koncepce do roku 2050 a tuzemské Politiky ochrany klimatu. Předběžné, protože obě tyto koncepce ještě musí projít veřejným hodnocením dopadů na životní prostředí, po němž se může jejich podoba ještě měnit.