Jaderné sny a realita
Původní optimismus provázející rozvoj jaderné energie naráží čím dál více na neuspokojivou realitu. Nejenom, že se zvyšují přímé náklady na výstavbu nových reaktorů v Evropě, rostou i externí náklady výroby elektřiny a jejich energetická návratnost. V předpovědích Mezinárodní agentury pro atomovou energii z roku 1974 pro rok 2000 se objevuje předpokládaný instalovaný výkon jaderných elektráren 4500 GW, realita je ale úplně jiná – v roce 2000 bylo ve skutečnosti celková instalovaná kapacita pouhých 349 GW, předpoklad byl tedy splněn na pouhých 7,8 %.
V roce 1954 vykreslil Lewis Strauss, zplnomocněnec amerického atomového úřadu, před vědeckými žurnalisty růžovou budoucnost jaderné energetiky: „Budou překonány všechny nemoci, rozluštěna hádanka stárnutí, lidé budou cestovat vzduchem velikou rychlostí přes oceány a hlad bude znám jenom z historie.“ Končil proslulými slovy: „Naše děti si budou užívat domy s elektrickou energií, která bude tak levná, že se ji nevyplatí ani měřit“. Možná si někteří něco podobného myslí i dnes.
Chválou na jadernou energii nešetřili ani velcí němečtí filosofové minulého století, Karl Jaspers a Ernst Bloch. V roce 1958 říká Jaspers: „Šance je obrovská: když zmizí jaderná bomba přinese atomová energie novou dobu práce a hospodářství … , pakliže atom nepřinese zkázu postaví existenci na novém základě“ a rok po něm Bloch ve svém Prinzip Hoffnung: „z pouští se stanou úrodné zahrady, z ledu rozkvete jaro. Několik stovek kilogramů uranu nebo thoria postačí, aby zmizela Sahara a poušť Gobi; Sibiř, severní Kanadu, Grónsko a Antarktidu přemění na Rivieru“.
Realita je ovšem zcela jiná. Nejenom, že přímé náklady na výstavbu nových reaktorů EPR v Evropě dosáhly téměř trojnásobku původního rozpočtu, spolu s prodloužením plánovaného uvedení do provozu o nejméně šest let; rostou i externí náklady výroby elektřiny v jaderných elektrárnách a jejich energetická návratnost, i těžbou stále chudší uranové rudy. Ekonomické problémy a nekonkurenceschopnost jaderně produkovaného proudu přiznala i anglická vláda, která chce pro proud z plánovaných nových jaderných elektráren zavést garantované výkupní ceny. Kdyby někdo chtěl srovnávat pevnou výkupní cenu z jaderných elektráren s pevnou výkupní cenou obnovitelných energií podle zákona na jejich podporu, měl by si uvědomit několik rozdílů: předně je třeba podporovat nové a vznikající.
Jaderné elektrárny se ale provozují již šedesát let, a proto je dotace na „rozjezd technologie“ a na podporu zavádění na trh sporná. Jaderné elektrárny přinášejí svým provozovatelům obrovské příjmy, zhruba denně jeden milion euro/instalovanou GW. Podpora zavádění na trh je běžně uplatňována u nových výrobků, v současné době se v některých zemích dotuje koupě elektromobilu. Další rozdíl mezi podporou obnovitelné a jaderné energetiky představuje objem stávajících dotací. Podle německého Fóra pro ekologické a sociální tržní hospodářství připadlo na dotaci a podporu jaderné energie v SRN v letech 1970 až 2010 téměř 3,2 krát více prostředků než na obnovitelné zdroje (včetně doplatku na minimální výkupní cenu podle EEG).
V neděli 3. listopadu tohoto roku oznámil generální sekretář japonských liberálních demokratů Shigeru Ishiba, že se obyvatelé Fukušimy nebudou moci nikdy vrátit do svých domovů. Ve Fukušimě bylo rovněž vyšetřeno 4 000 dětí nezávislými lékaři z Austrálie, Německa a Japonska, u 40 % z nich byly diagnostikovány změny na štítné žláze a je vysoká pravděpodobnost fatálních onemocnění v budoucnu. Poslanec Taro Yamamoto předal císaři Akihitovi protestní dopis, kterým císaře informuje o situaci ozářených dětí. Tím prolomil dlouholeté tabu, které v Japonsku platí; japonský císař plní pouze reprezentativní roli.
Koncem tohoto léta uvedl protijaderný expert a aktivista Harvey Wassermann, že přichází pro lidstvo nejbezpečnější chvíle od kubánské krize, kdy hrozila vypuknout světová jaderná válka. Této chvíli jsme se přiblížili. V těchto dnech začaly první kroky k odstranění vyhořeného paliva z jednotky číslo čtyři. Je třeba odstranit více než 1 300 použitých palivových článků. Články se nalézají ve výšce třiceti metrů v budově poškozené výbuchem, která je navíc ohrožena podmáčenou půdou v okolí a dalšími možnými vlivy - zemětřesením, tsunami nebo tornádem. 400 tun jaderného paliva z této nádrže by mohlo rozptýlit 15 000 krát více radioaktivity, než která byla uvolněna v Hirošimě.
Začíná rozsáhlá operace, která bude patrně trvat celý rok. Podle experta a někdejšího člena amerického Ministerstva energetiky Roberta Alvareze je v tomto materiálu, 85 krát více radioaktivního cesia, než bylo uvolněno při havárii v Černobylu. V celém Japonsku se nadále nacházejí radioaktivní místa a zvyšují se počty poškozené štítné žlázy u dětí, které žijí v blízkosti takových míst. Provozovatel elektrárny TEPCO vypouští tuny radioaktivní vody do oceánu. U břehů Kalifornie byl uloven tuňák, který byl kontaminován radioaktivními zplodinami z fukušimských reaktorů. Voda, kterou provozovatel chladí roztavená jádra havarovaných reaktorů současně podmáčí základy reaktorových budov.
Množství radioaktivní vody je dnes shromážděno asi v tisíci velikých nádobách, které byly postaveny v okolí. Z některých voda uniká. Při dalším zemětřesení mohou být zcela poškozeny a veliké množství radioaktivního materiálu se dostane do Pacifiku.
Ve vzdálenosti jen padesáti metrů od reaktoru číslo čtyři je dalších 6 000 palivových článků, z nichž některé obsahují plutonium. Nádrž, kde jsou umístěny, nemá žádnou ochranou obálku. V okolí dalších reaktorů fukušimských elektráren je umístěno více než 11 000 svazků palivových článků. Použité palivové články musí být stále pod vodou, protože jejich povrch je kryt slitinou s vysokým obsahem zirkonia, které se za vysokých teplot na vzduchu samo vznítí a hoří za vysoké teploty. Požár by se mohl rozšířit na veškerý jaderný materiál. Každý nechráněný palivový článek vyzařuje vysokou dávku záření, které by mohlo opodál stojícího zabít v několika minutách. Požár by přinutil veškerý personál uprchnout.
Podle Arnie Gundersena, jaderného inženýra s čtyřicetiletou praxí v let v průmyslu, pro nějž vyráběl palivové tyče, jsou tyče v jednotce čtyři poškozené. Kamery ukázaly znepokojivé množství trosek v nádrži s palivem, která sama o sobě je poškozena. Dále říká, že technické a vědecké překážky při odstraňování palivových tyčí jsou veliké. Celá operace se musí zdařit se 100% spolehlivostí; kdyby se stala nehoda a tyče by byly vystaveny vzduchu, pak se uvolní množství radioaktivity do atmosféry. Vzhledem k obrovskému množství radioaktivity by radioaktivní mrak ohrozil zdraví a bezpečnost nás všech. Bývalý japonský velvyslanec Mitsuhei Murata říká uvolnění veškeré radiace z Fukušimy „by zničilo světové životní prostředí a naši civilizaci. Je to otázka přežití člověka."
Podle Sebastiana Pflugbeila, německého fyzika, bojovníka za lidské práva a předsedy Společnosti pro ochranu před zářením, je situace ve Fukušimě velmi dramatická. Nebezpečí, které v sobě skrývají staré palivové články je extrémní – na tom se shodují všichni experti. Kdyby došlo k nejhoršímu, tak by musela evakuovat obrovská území a postižena by byla celá severní polokoule, protože proudění na severní a jižní polokouli jsou do určité míry od sebe oddělena. Po katastrofě v Černobylu v některých evropských zemích politici a jaderní odborníci mlčeli a pokoušeli se celou záležitost zatajit, zatímco v jiných ubezpečovali občany, že se nemusí obávat žádných škod na zdraví. Stalo se však něco jiného: narodilo se více poškozených dětí, stoupla kojenecká úmrtnost, bylo více Downova syndromu a více leukemie u dětí. Další následky byly ale ještě dramatičtější: v západní Evropě, v černobylském regionu a v jižních státech bývalého Sovětského Svazu se nenarodil asi jeden milion dívek.
Počet obětí černobylské katastrofy se v Evropě prokazatelně pohybuje ve stovkách tisíc. Mnoho hovoří pro to, že obdobnou situaci po havárii ve Fukušimě zažijeme ještě jednou. K tomu navíc přistupuje kontaminace Pacifiku v rámci potravních řetězců, které hrají důležitou roli v lidské výživě. Postižen by byl celý Pacifik a všichni co jsou závislí na obživě z něj.
Jaká je situace na opačné straně energetického paradigmatu? V těchto dnech dosáhla nejvýchodnější rakouská spolková země, Burgenland, 100% zásobování elektřinou z domácích obnovitelných zdrojů. Koncem tohoto roku se stane exportérem obnovitelně vyrobené elektřiny. V rozhovoru pro někdejší Literární noviny, se nechal tehdejší ministr průmyslu a obchodu, Martin Pecina slyšet, když jsem prezentoval některé pilotní evropské 100% projekty, že se jedná jen o takové „hračky“. V Burgenlandu si s obnovitelnou elektřinou dnes hraje přes 277 tisíc lidí.
Psáno pro Deník referendum.
