Nová dělící čára v Evropě

Odhlédneme-li od vojenských účelů, zjistíme, že jedněmi z posledních podporovatelů jaderné energetiky jsou státy bývalého východního bloku. Kladný vztah k jádru zde přitom překvapivě plyne nikoli z vůle politiků, nýbrž z postoje veřejnosti.

Evropa se opět rozděluje na Východ a Západ. Tentokrát je ale novou hranicí jaderná energetika. Země bývalého východního bloku jsou příznivci jádra, žádná z nich se jej nechce vzdát. Ty, co jádro mají, chtějí většinou své elektrárny inovovat nebo již staví nové bloky a ty, které jádro ještě nemají (Polsko), chtějí elektrárny budovat.

Geografické a klimatické výhody

Dalo by se snad tvrdit, že důvodem rozdělené obliby je to, že mnohé západní země mají lepší geografické podmínky než země střední Evropy. A mnohé z nich opravdu výhodnější geografickou polohu i příznivější klimatické podmínky mají. Jedná se o mořská pobřeží s větrnými oblastmi nebo o území v jižní Evropě, která disponují intenzivním slunečním svitem. A tato zákonitost veskrze platí.

Tento výklad ale narušují jednak případy Francie a Británie, které mají vynikající podmínky pro větrnou energii (anglické a skotské pobřeží nebo pobřeží Biskajského zálivu), tradičně se však soustředí právě na jadernou energii, a jednak nespočet příkladů, kdy jsou dokonce exportéry obnovitelné energie regiony, které neleží na moři ani ve slunných oblastech. Jde například o okres Rhein-Hunsrück v SRN se 100 tisíci obyvateli vyvážející čtyřnásobek vlastní spotřeby lokálně vyrobené obnovitelné elektřiny, spolková rakouská země Burgenland vyvážející okolo 40 % vlastní spotřeby či město Hassfurt, které vyváží dvojnásobek spotřebované elektřiny, Lüchow-Dannenberg, který dosáhl elektrické soběstačnosti již před deseti lety, či další městečka a obce v Bavorsku, jako například Ursensollen, Wunsiedl, Wildpoldsried či Ascha.

Jaderná energie a jaderné zbraně

Dvě hlavní evropské země, které stále sází na jadernou energii jsou tedy Británie a Francie, velmoci s arzenálem jaderných zbraní, které považují jadernou technologii za důležitou především z vojenského a bezpečnostního hlediska. V termojaderných zbraních je tritium, které má poměrně krátký poločas rozpadu (12,3 let) a proto je třeba jej obnovovat. Tritium se vyrábí v jaderných reaktorech neutronovým bombardováním lithia, bóru, či takzvané těžké vody. Pakliže by se jaderné elektrárny uzavřely, časem by se ztratila kompetence k jaderným technologiím, a tedy i jaderným zbraním. S nedávným přijetím zákazu jaderných zbraní Spojenými národy ale možná tyto důvody budou oslabovat.

Jaderné technologie se prosazují mimo Evropu právě v zemích, které pod povrchem koketují s možností vyrábět a vlastnit jaderné zbraně, jako například Turecko či Spojené Arabské Emiráty (SAE), kde byly nedávno dokončeny jaderné elektrárny komplexu Barakah. Současně se jedná o země s autokratickým režimem. SAE, bizarně země s jedněmi z nejvýhodnějších podmínek pro solární energetiku, dokončily před rokem největší solární elektrárnu o výkonu 700 MW, ale i elektrárnu jadernou.

Jaderná elektrárna Barakah leží na břehu moře a bude jako jedna z mnohých ohrožena stoupající hladinou moře, příbojem a možným zaplavením. Při úniku radioaktivity do moře přitom bude fatálně ohrožena jedna z nejsušších oblastí na světě, která získává převážnou část pitné vody odsolováním mořské vody.

Při stavbě byly navíc opomenuty některé bezpečnostní aspekty, jako opatření proti cílenému nebo náhodnému pádu letadla či zařízení zvané „lapač jádra“, které má v případě havárie zachytit roztavené a proteklé jádro reaktoru. Reaktory navíc stavěla jihokorejská společnost Kepko, která před časem proslula falšováním dokumentace při kontrolách kvality.

Energetický pragmatismus a energetická ideologie

Odhlédneme-li od ryze vojenských motivací, můžeme konstatovat, že západní země jsou v otázce energetiky pragmatické. Proto se jejich vnímání energetické koncepce přizpůsobuje reálným podmínkám pružněji. Jaderná energie je stále dražší a obnovitelné zdroje stále levnější. I ve Spojených státech se mnoho staveb jaderných reaktorů potýká s ekonomickými problémy. V posledních 30 letech bylo nově k síti připojeno jen šest nových reaktorů, z celkového množství 95 reaktorů a jen jeden v posledních deseti letech.

Poslední fandové jaderné energetiky — Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko mají mnoho společného. Ve druhé polovině 20. století byli součástí socialistického bloku ovládaného Sovětským svazem a všechny byly členy Rady vzájemné hospodářské pomoc (RVHP). Ve všech těchto zemích — s výjimkou Polska — se v 70. a 80. letech minulého století etablovala jaderná technologie na základě sovětského vzoru. Budoucí specialisté byli školeni v Sovětském svazu.

Ve všech pěti zemích RVHP byla odvětví elektřiny ovládána státními monopoly. Tato tendence přetrvává do dneška. A pro posílení monopolu je nutné stavět obrovské zdroje a s obnovitelnými zdroji se vyrovnat jenom formálně. Budování jaderných elektráren je jednou z posledních možností, jak zachovat monopol před vzrůstajícím vlivem obnovitelných zdrojů.

Psychologické důvody

Problémem zemí bývalého východního bloku je nízká občanská angažovanost. Lidé v zemích pod kuratelou SSSR si navykli nekriticky přijímat jedno řešení, nejlépe robustní a státně posvěcené. Ví se přitom, že letité zvyklosti, postoje a způsoby uvažování se v lidské společnosti nejenom tradují, ale i epigeneticky promítají až do třetí generace.

Jsem přesvědčen, že se tento jev promítá i do důvěry k jaderné energii. Ta totiž v české veřejnosti má trvale silnou podporu. V České republice je ze všech zemí EU nejvyšší procento těch, kteří chtějí současný podíl jaderné energetiky zachovat, a současně nejmenší podíl těch, kteří by chtěli jaderný podíl snížit. Nejvyšší podporu pro výstavbu nové jaderné energetiky má Polsko.

Za podporou, již se ve státech bývalého východního bloku jaderná energetika těší, tedy nestojí nic jiného než ideologie, která brání podívat se na situaci střízlivýma očima a začít ji hodnotit na pozadí argumentů.

Psáno pro Deník Referendum.