Aktuality

Reportéři britského magazínu The Economist navštivili černobylskou elektrárnu, aby popsali nové zajištění radioaktivních trosek reaktoru, který havaroval v roce 1986. Reportáž přinášíme ve zkrácené verzi.

Zvýšení výskytu leukémie i jiných druhů rakoviny u dětí v blízkosti jaderných elektráren je diskutováno zhruba od začátku osmdesátých let minulého století. V osmdesátých a devadesátých létech se toto téma objevovalo na mnoha televizních stanicích, zabývaly se jím vládní komise a výbory, mezinárodní konference a byly publikovány stovky vědeckých článků a dokonce došlo k nejméně dvěma velkým soudním procesům.

Kritici plánu na ukládání radioaktivního odpadu do hlubinného úložiště v lokalitě Bruce County, který byl vypracován elektrárenskou firmou Ontario Power Generation (OPG), poznamenali, že zařízení podobného typu v minulosti selhala. Ale OPG k tomu namítl, že materiál, zařízení a postupy navržené pro projekt v Kincardine v Ontariu se od původních liší.

Speciální výbor japonského jaderného dozoru Nuclear Regulation Authority (NRA) pověřený technickou analýzou havárie v elektrárně Fukušima Daiiči , zveřejnil začátkem listopadu průběžnou zprávu o svých zjištěních. Výbor se zaměřuje na posouzení podnětů vyplývajících ze zprávy nezávislé komise (National Diet Investigation Commission), která z pověření japonské vlády havárii zkoumala v letech 2011 a 2012.

Německo bude muset v následujících desetiletích zlikvidovat pravděpodobně mnohem více jaderného odpadu než se dosud počítalo. Samotné množství středně a slabě aktivního odpadu, pro který se nyní staví konečné úložiště  v šachtě Konrad, by se mohlo oproti dřívějším předpokladům až zdvojnásobit. Informuje o tom Süddeutsche Zeitung s odvoláním na národní plán likvidace, na kterém se dohodla spolková vláda s jednotlivými zeměmi.

To odpoledne si Kazuhiko Kobayashi uklízel ve své domácí pracovně. Přesně ve 14 hodin a 46 minut se dům na okraji centra Tokia poprvé prudce otřásl. Podlaha v 11. patře bloku se začala hýbat, z polic padaly na zem knihy a talíře. Po prvním velkém záchvěvu následovala série dalších. „Napadlo mě, že je to konec. Skočil jsem do obýváku, strčil matku do rohu místnosti a zakryl ji svým vlastním tělem. Ačkoliv jsme na drobné otřesy zvyklí, tyhle byly mocné. Pomyslel jsem si, že to je konec. Náš dvanáctipatrový dům se musí každou chvíli zřítit.“ Tak líčí Kobayshi (68) zemětřesení z 11. března 2011, které způsobilo havárii v jaderné elektrárně Fukušima.  Zbyla po ní vylidněná dvacetikilometrová zóna.