Budoucnost francouzského jaderného programu tone v mlze
Jaderná energetika ve Francii je mnohými propagátory tohoto způsobu výroby elektřiny dávána za příklad vhodný následování i v Česku. Naši politici spolu s těmi francouzskými jsou také klíčovými hybateli Evropské jaderné aliance zemí, které se snaží posunout společná evropská hospodářská pravidla k ještě většímu zvýhodnění tohoto průmyslového odvětví, než už nyní má. A je to francouzská státní energetická firma EDF, která by se mohla stát dodavatelem nových jaderných reaktorů pro Dukovany, pokud selže jednání s korejskou KHNP. Tyto představy však zchladila lednová zpráva francouzského Účetního dvora (Cour des comptes, analogie českého Nejvyššího kontrolního úřadu), který v ní podrobil zdrcující kritice stav francouzského jaderného programu.
Koncern EDF se dlouhodobě potýká s problémy při výstavbě nových jaderných elektráren jak v zahraničí, tak i doma ve Francii, ale jak ukázaly nedávné roky, také s údržbou těch již provozovaných. Na konci roku 2021 byl zjištěn problém s korozí potrubí chladícího systému u čtyř reaktorů s výkonem 1450 MWe a následně u dvaceti reaktorů s výkonem 1300 MWe. Polovina francouzské jaderné flotily tak musela být v roce 2022 mimo provoz.
Všechny projekty s evropským tlakovodním reaktorem nové generace EPR se dosud potýkaly nebo potýkají s výraznými technickými potížemi, které vedly k zásadnímu nárůstu rozpočtu a prodloužení doby výstavby. První takový reaktor o výkonu 1600 MW stavěla společnost Areva (dnes Framatome) ve finském Olkiluoto. Problematický projekt byl uveden do komerčního provozu v roce 2023 po osmnácti letech stavění a se zpožděním třinácti let oproti původnímu harmonogramu. Stal se jednou z hlavních příčin finančního kolapsu Arevy a jejího nuceného převzetí společností EDF. Pokud jde o náklady, smlouva s finským investorem byla uzavřena na pevnou částku 3 miliardy eur, přičemž ty skutečné podle zprávy Účetního dvora dosáhly 9,6 miliard eur bez nákladů na financování.
Výstavba dvou EPR reaktorů po 1660 MWe v čínské jaderné elektrárně Taishan trvala přes devět let, do provozu byly uvedeny v letech 2018 a 2019. Byly tak zpožděny o pět let proti plánům a zdražení dosáhlo 60 %. V červenci 2021 byl na prvním bloku zaznamenán problém s poškozením palivových tyčí, v jehož důsledku došlo k úniku radioaktivních plynů. Řešení problému si vyžádalo dlouhou odstávku a nutnost vyrobit znovu čtvrtinu palivových souborů. Ještě v roce 2023 tak byl reaktor provozován jen na polovinu plánované doby.
V případě jediného stavěného reaktoru EPR Flamanville 3 v domovské Francii došlo k obdobným problémům jako ve Finsku. Připojen k síti byl na samý závěr roku 2024 po 17 letech stavby a dvanáctiletém zpoždění. EDF aktuálně předpokládá celkové náklady na úrovni 13,2 miliard eur bez finančních nákladů, přičemž při zahájení výstavby byly odhadovány na 3,3 miliardy eur. Účetní dvůr pak při započtení úroků dospěl k celkové částce 23,7 miliardy eur (to je skoro 600 miliard korun) včetně úroků za jeden reaktor o výkonu 1630 MWe. Podle auditorů pak může být projekt ziskový (ve výši pouhých 4 %) pouze v případě prodejní ceny elektřiny 138 eur/MWh při realistických provozních výsledcích, jakých EDF dosahuje. Tedy ceny, za které bude problém elektřinu uplatnit na trhu. Sama EDF přitom odmítla Účetnímu dvoru poskytnout informace o otázkách ziskovosti.
I ve Velké Británii se společnost EDF potýká s výrazným nárůstem nákladů na stavěnou elektrárnu Hinkley Point C. Tady se, ač jen dvoutřetinovým vlastníkem, stala jediným investorem dvou reaktorů EPR po 1630 MWe po odstoupení čínského státního spoluakcionáře CGN od smlouvy o financování z důvodu neustálého zpožďování a zdražování. V optimálním případě bude první blok elektrárny spuštěn v roce 2029 (po deseti letech stavění), v dalších možných scénářích počítá EDF s roky 2030 či 2031. Poslední odhad nákladů na výstavbu dosáhl 31 až 34 miliard liber, což je 37 až 41 miliard eur v cenách roku 2015 a to bez nemalých nákladů na financování.
A pak je tu druhý britský projekt Sizewell C, kde by měly vzniknout rovněž dva reaktory EPR 1600 MWe. Finální rozhodnutí o investici se neustále odkládá a předpokládané náklady rostou. Aktuálně dosahují 40 miliard liber (cca 1,2 bilionu korun). Není se tedy co divit, že francouzský Účetní dvůr doporučuje neschválit konečné rozhodnutí o investici společnosti EDF do tohoto projektu (hlavním investorem tu je britská vláda, která již schválila dotační podporu ve výši 3,7 miliardy liber), dokud nebude dosaženo výrazného snížení stávajících finančních závazků společnosti EDF a nedojde ke snížení finančního zapojení firmy v projektu Hinkley Point C.
EDF by pak měla uzpůsobit své plány tak, aby žádná ze zahraničních akvizic neohrozila domácí program výstavby reaktorů EPR2. V rámci obnovy stárnoucí francouzské flotily jaderných elektráren totiž prezident Macron v roce 2022 vyhlásil ambiciózní plán, že Francie do roku 2036 postaví tři dvojice těchto nových reaktorů (v Penly, Gravelines a v Bugey) a později by měly přibýt další. Vláda tehdy tvrdila, že jejich výstavba přijde na 51,7 miliardy eur bez nákladů na financování. Po několika letech narostl rozpočet o 30 % na 67,4 miliardy eur (resp. 79,9 mld. eur v cenách roku 2023), a to bez vlivu inflace Jistě nejde o poslední zdražení.
Pokud jde o program reaktorů EPR2, což mají být zjednodušené, ale stejně výkonné technologie jako EPR první řady, hodnotí Účetní dvůr jeho technickou připravenost na konci roku 2023 jako nedostatečnou pro přechod od počátečního k podrobnému návrhu designu. A to by měla první stavba začít v roce 2027. Proto padlo doporučení odložit konečné investiční rozhodnutí o projektu EPR2, dokud nebude zajištěno jeho financování a nebudou vypracovány podrobné projektové studie.
Zpráva se podrobně věnuje také dílčím konkrétním problémům francouzského jaderného průmyslu. Mezi nimi jde o stárnutí kvalifikovaného personálu a tedy hrozící ztrátu zkušeností. Pro výše popsaný nový restart svého atomového programu by do roku 2033 potřebovali získat na 100 000 nových zaměstnanců a to není viděno jako reálné. Částečně by situaci mělo řešit přetahování expertů ze zahraničí. Dovolím si odkázat na tlumočenou přednášku „Ekonomická kondice EDF a problémy nových jaderných projektů“, kterou na Nuclear Energy Conference v červnu 2024 v Praze přednesl Yves Marignac, energetický expert se specializací na jadernou energetiku v Institut négaWatt v níž rozpory mezi slovními plány a skutečností podrobně popsal.
Ještě by bylo vhodné zmínit, že do tendru na stavbu reaktorů v Dukovanech nenabízela EDF výše zmiňované reaktory EPR ani EPR2, ale zmenšený a nikde neexistující typ EPR1200 a to z důvodu výkonového omezení na této lokalitě. Takže stejně jako Korejci, by se u nás pokoušela postavit a dovyvinout první reaktor svého druhu se všemi riziky, které to přináší.
EDF, respektive její dceřiná firma Framatome byla také v hledáčku ČEZ pro dodávku technologie malého modulárního reaktoru (SMR) Nuward. Ze seznamu potenciálních dodavatelů hypotetické technologie ale vypadla poté, co v červenci 2024 oznámila odstoupení od svého návrhu. V jejím prohlášení stálo: „Abychom byli konkurenceschopní a mohli dostatečně rychle reagovat na poptávku, společnost EDF a projekt NUWARD mění produktovou strategii v oblasti SMR na vývoj reaktoru, který bude vycházet výhradně z technologicky prověřených součástí.“ Framatome se prostě rozhodl začít od píky a nedá se s ním počítat.
Francouzský jaderný průmysl má problémy. Jediný evropský výrobce reaktorů je ekonomicky tlačený na omezení investic v zahraničí, aby zvládl alespoň částečnou obnovu svých elektráren ve Francii. Ani zde není vše na cestě jaderné renesance, kterou veřejnosti malují politici. O ztrojnásobení jaderného výkonu ve světě, o kterém novinářům tak rád vypráví premiér Petr Fiala, si může nechat leda tak zdát. A je to dobře, máme levnější a bezpečnější cesty, jak postupně pokrýt naše budoucí energetické potřeby a nahradit spalování fosilních paliv.
Psáno pro Denikreferendum.cz
