Evropská unie a „renesance“ jaderné energetiky?
V české žurnalistice převážil zcela nekritický pohled na jadernou energetiku a možnosti jejího rozvoje. Možné důvody tohoto stavu by stály za samostatný text, zaměřme se nyní realitu tzv. renesance jádra v Evropské unii, která je vykreslována jako jasná záležitost.
Atomová energetika již desítky let stagnuje a náš kontinent není výjimkou, naopak v Evropě zažívá setrvalý pokles. Důvodem nejsou jen obavy z havárií, které v demokracii nejsou potlačovány jako v autokratických režimech, kde se jádro bez ohledu na názory lidí nadále staví. Je to především svobodná ekonomická soutěž, ve které jaderné elektrárny svojí nákladností nedokáží obstát.
Aktuálně je v Evropské unii v provozu rovných 100 reaktorů, z toho 56 funguje (a někdy také ne) v jediné zemi, ve Francii. Průměrné stáří evropských reaktorů 38,2 roku ukazuje na dávno minulý zlatý věk jaderné energetiky a taky zásadní problém jaderného průmyslu, jak vyřešit (a zaplatit) prodloužení provozu a udržení jaderné bezpečnosti. Přitom jde často o koncepčně zastaralé elektrárny s projektovanou životností třiceti let, které pochopitelně nemají moderní bezpečnostní prvky, bez nichž dnes nelze nové reaktory stavět prakticky ani jinde ve světě. Často jim chybí dokonce i železobetonový plnotlaký kontejnment jako našim Dukovanům.
Finalizuje stavba francouzského reaktoru EPR v Flamanville a začala (a zde se zdroje liší, zda již skutečně) stavba dvou ruských reaktorů v maďarském Paks. A to je v EU všechno, ostatní jsou vize, plány, případně fáze povolování jako v Česku, kde skončil tendr a stavba dvou korejských reaktorů by v Dukovanech mohla začít za pět let v roce 2029. Polské tvrzení o desítkách nových reaktorů v zemi, která nemá jediný, vzbuzují úsměv. I novému plánu prezidenta Macrona na stavbu hned šesti reaktorů ve Francii oponují odborníci, že na to země nemá potřebné kapacity včetně personálních. Ostatně schopnosti francouzského jaderného průmyslu ukázal zmíněný reaktor ve Flamanville, který bude spuštěn s dvanáctiletým zpožděním a více než trojnásobným zdražením. Dá se tak předpokládat, že současná vysoká jaderná kapacita země galského kohouta bude v budoucnu ubývat.
Výroba elektřiny štěpením uranu v Unii setrvale a výrazně klesá posledních dvacet let a podílí se v mixu zdrojů již jen pouhou pětinou vyrobené elektřiny. Jestliže jádro v zemích Evropské unie v roce 2023 dodalo 618,6 TWh elektřiny, větrné a sluneční elektrárny dohromady do sítě přidaly 716 TWh. A tyto nůžky se rychle rozevírají. Oproti klesajícímu výkonu jaderných elektráren vidíme v roce 2023 roční nárůst výkonu solárních elektráren o 50 GW (o 36 TWh elektřiny více) a u větrných elektráren je to 15 GW (a o 61 TWh více).
Důvodem takové proměny elektroenergetiky v Evropě je především cena investic. Samozřejmě ta svobodná ekonomická soutěž zmíněná v úvodu měla být v úvozovkách. Trh je různě pokřivený. Veřejná podpora, kterou v nemalé míře čerpaly obnovitelné zdroje, pomohla rozvoji technologií a výrazně snížila jejich cenu. Veřejnou podporu, kterou čerpá jaderný průmysl (včetně skryté formy cestou zákonem omezené odpovědnosti na jadernou škodu, převzetí nákladů na dopravní infrastrukturu, policejní i vojenskou ochranu apod.) nedokázal využít a cena roste a bez státní intervence není ani stavba nového reaktoru představitelná.
Podle nové analýzy investiční banky Lazard je elektřina z fotovoltaiky včetně ukládání elektřiny a tím spíše pak z větrných elektráren, s cenou elektřiny z nových jaderných reaktorů již dnes srovnatelná. K podobným závěrům dochází aktuální studie Fraunhoferova institutu pro solárně energetické systémy ISE. V roce 2040, kdy nejdříve by mohla jít na trh elektřina z nových dukovanských reaktorů (v dnešních cenách údajně jen 90 eur/MWh) se se zahrnutím pokračujících trendů jeví, že to bude cena nekonkurenceschopná a bude zdražovat elektřinu českým spotřebitelům.
Je jasné, že jaderná energetika s námi ještě nějaký čas bude, ale pokud nedojde k technologickému průlomu, který by dokázal zlevnit její elektřinu, očekával bych, že nás bude, minimálně v Evropě, postupně opouštět. Nové reaktory se nejspíše ještě nějaké postaví, ale daleko více dosloužilých se bude zavírat. Ostatně každá miliarda utracená v nových atomových elektrárnách bude chybět jinde. A jestli potřebujeme co nejrychleji nahradit spalování fosilních paliv, měli bychom sahat po rychlejších a levnějších cestách. Chytré využití dostupného potenciálu obnovitelných zdrojů se k tomu nabízí. I u nás slunce svítí a vítr fouká
