Jsou investice do jaderných reaktorů ekonomickou pastí?
Další z kulatých expertních stolů, které pravidelně organizuje pražská kancelář Heinrich-Böll-Stiftung, tentokrát ve spolupráci s Aliancí pro energetickou soběstačnost a Callou, se konal 19. června v prostoru pražského hotelu Jasmín. Věnoval se problematickému tématu ekonomiky jaderné energetiky jen několik týdnů poté, co česká vláda přijala za svůj Národní akční plán jejího rozvoje a uvolnila tak stavidla přípravě až čtyř nových reaktorů (po dvou v Dukovanech a v Temelíně).
Diskusní setkání mělo jako obvykle mezinárodní rozměr. Ten obstaral hned úvodní příspěvek profesora Stephena Thomase z University of Greenwich z Velké Británie. Třem desítkám účastníků představil realitu jaderné energetiky na příkladu projektu v Hinkley Point C. Podle britské vlády by tu měly stát dva reaktory 3. generace EPR od francouzké Arevy, každý o výkonu 1650 MW. Výstavbu má zajistit konsorcium vedené francouzskou státní společností EdF.
Když se projekt chystal, tvrdil jaderný průmysl, že nebudou potřeba žádné dotace, nová elektrárna bude tržně konkurenceschopná s cenou elektřiny 31-44 liber/MWh jako u plynových elektráren a každý reaktor bude stát 2 miliardy liber (2,8 miliardy eur). Realitou je, že cena reaktoru vzrostla ze 2 na 8 miliard liber (přes 11 miliard eur). Smlouvou mezi vládou Velké Británie a EdF pak byla garantována cena elektřiny (Contract for Difference) z těchto nových reaktorů ve výši 92,5 liber/MWh (tedy 127 eur/MWh). Tedy jako dvojnásobná oproti ceně na britském trhu, bude garantována po dobu 35 let od spuštění elektrárny a navíc poroste s inflací.
Z projektu již vycouvala firma British Gas. O 40% podíl projevily zájem čínské firmy China General Nuclear Power Corp a China National Nuclear Corp., ale požadují, aby se francouzská vláda zavázala k finanční výpomoci firmě Areva a převzala odpovědnost za případný nárůst rozpočtu projektu. Francouzská státní společnost Areva se totiž v důsledku neúspěšných projektů dostala do finančních problémů, za rok 2014 již vykázala ztrátu 4,83 miliard eur.
Její reaktory EPR stavěné v Evropě názorně prokazují, do jakých dobrodružství by se investoři do dalších bloků pouštěli. Cena obou rozestavěných evropských projektů ve finském Olkiluoto a ve francouzském Flamanville narostla ze 3 (resp. 3,2) miliard eur na 8,5 miliard. Finský reaktor měl být zprovozněn v roce 2009, ale nebude dokončen před koncem roku 2018, podobné zpoždění má i jeho francouzské dvojče. Navíc, pokud se prokáže bezpečnostní riziko materiálových nesrovnalostí tlakové nádoby zjištěných ve Flamanville, mohlo by to vést k úplnému konci nejen tohoto projektu, ale i dvou reaktorů EPR rozestavěných v Číně (Taishan 1 & 2).
Pokud se podaří projekt v Hinkley Point navzdory všemu prosadit, nedodá první elektřinu v roce 2017, jak bylo slíbeno, ale nejdříve v roce 2023. Z britských plánů na 10 nových reaktorů o celkové výkonu 16 tisíc MW jsou nyní trosky a zbydou patrně jen ony dva reaktory.
Profesor Thomas zmínil i situaci jinde ve světě. Nejprve v Číně, která má velmi ambiciózní jaderný program výstavby 33 reaktorů. Stavba pětadvaceti z nich začala v letech 2008 až 2010, ale 19. z nich je zastaralého designu. Staví ale také již dva zmíněné reaktory EPR a rovněž zpožděné čtyři reaktory AP1000 od Westinghouse. V letech 2011 až 2015 začala výstavba dalších 8 reaktorů, z nichž sedm již je nových čínských konstrukcí CAP1400, Hualong One či ACPR1000, které kopírují západní vzory. Velkou otázkou zůstává, co jim řeknou evropští regulátoři, až je Čína nabídne pro stavbu.
I ruský plán uzavírat 2-3 objednávky na výstavbu reaktorů ročně brzy ztratil dech. Domácí projekty nových reaktorů AES-2006 nabírají 3-4 leté zpoždění, projekt Baltické elektrárny byl zrušen a v zahraničí jsou v reálné výstavbě jen dva – v Číně a v Bělorusku. Ostatní jsou v různé fázi uzavírání smluv. Snaha zapojovat více do financování státní Rosatom naráží na ekonomické limity Ruska. V USA se dokončuje jaderná elektrárna Watts Bar 2, jejíž výstavba začala v roce 1972 (!) a 4 reaktory AP1000, jejichž výstavba začala v roce 2013 jsou již nyní 2-3 roky zpožděné a rozpočet o pětinu překročený.
Ekonom Jan Ondřich z Candole Partners poté představil účastníkům modely podpory výstavby reaktorů v Dukovanech a v Temelíně, se kterými by šlo u nás uvažovat. Nejspíše by to byl mix podpory a to garantovaná cena elektřina po britském vzoru doplněná garancemi za úvěr, protože náklady na kapitál ovlivňují velmi výrazně ekonomiku projektu jaderných elektráren. Ale i garance za úvěr jsou evropskou komisí vnímány jako státní pomoc a museli bychom tak získat výjimku. Možná proto je neuvádí Národní akční plán rozvoje jaderné energeticky v České republice. Ten ale počítá s výrazně nižšími investičními náklady ve výši 4500 eur/kW, než jaké jsou ve skutečnosti, což pak vylepšuje ekonomický obrázek. I scénář, kterým jsou v koncepci spočteny dopady garantovaných cen, je velmi optimistický a spíše nereálný. Ceny elektřiny tak rychle neporostou. Nelze očekávat velký růst ceny emisních povolenek, ceny na trhu táhne dolů také rostoucí podíl obnovitelných zdrojů.
Jan Ondřich také poopravil nadsazené prognózy ministerstva průmyslu ohledně budoucí spotřeby elektřiny. Přitom přetlak výrobních kapacit nad poptávkou ještě dlouho bude ovlivňovat budoucnost evropského trhu. Ukázal zajímavý příklad, kdy nedávné oznámení RWE o uzavření až 12 GW uhelných elektráren kvůli nové fosilní dani nevyvolal žádnou reakci v cenách elektřiny. Svůj příspěvek uzavřel varováním jak katastrofální pro ekonomickou situaci ČEZu by byla investice do nových reaktorů bez nějakého mechanismu podpory. A pokud by vláda garantovala cenu elektřiny, zaplatí to na konec spotřebitelé elektřiny jejím zdražením přinejmenším o 10-15 %. Každoročně bychom ČEZu dopláceli alespoň 35 miliard korun v případě výstavby dvou bloků.
Poslední úvodní vstup zazněl od Martina Sedláka z Aliance pro energetickou soběstačnost. Věnoval se připomenutí, jak se v České republice vytváří energetické koncepce podle zájmů ČEZu a jeho politiků. Tvrzení o nedostatku elektřiny či ceně investice, kterými bylo odůvodňována dostavba 1. a 2. bloku v Temelíně se nikdy naplnit ani nemohly. Přesto totéž slýcháme opět při odůvodňování potřeby nových reaktorů. Sedlák také na konkrétních grafech ukázal, jak razantně se měnily představy o podobě české energetické budoucnosti podle jednotlivých ministrů průmyslu. Chceme být zase obalamuceni? Pokud nikoliv, je potřeba vrátit celý proces přípravy výstavby nových reaktorů na samotný začátek a začít pracovat při přípravě energetických koncepcí s podklady, které dokládají realistické náklady jednotlivých zdrojů.
Následující debatu skvěle moderovala Veronika Sedláčková, profesně působící v Českém rozhlase. Obohatil ji europoslanec Luděk Niedermayer, šéfporadce předsedy vlády Vladimír Špidla, Robert Šťastný z dozorčí rady ČEZu, senátorka Jitka Seitlová a řada dalších. Diskuse se vedla mimo jiné o našich dnešních možnostech rozhodnout se, že nebudeme připravovat výstavbu nových reaktorů a o míře politické odvahy, které je k takovému rozhodnutí zapotřebí. Jak ukázal čerstvý průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění, plány české vlády na přípravu nových reaktorů v Dukovanech a v Temelíně nemají podporu mezi dvěma třetinami veřejnosti a navíc tato podpora klesá, oproti roku 2012 už o 12 %. Větší podíl jaderné elektřiny by chtěla necelá čtvrtina dotázaných, přičemž rozhodně je o tom přesvědčeno jen šest lidí ze sta. Lidem u nás dochází, že jde o hodně drahou záležitost, kterou nakonec zaplatí z vlastní kapsy.
Přítomní se shodli, že energetika stojí na prahu revoluce, kdy ke zvyšování HDP již nepotřebujeme spotřebovávat více energie, roste role obnovitelných zdrojů energie, rychle se vyvíjí uskladňování energie a vývoj směřuje k decentralizaci. Jaká bude budoucnost jaderné energetiky se ukáže již vbrzku.
Psáno pro Heinrich-Böll-Stiftung Praha
