V teorii by měly integrální rychlé reaktory (IFR) spořádat radioaktivní odpad a přeměnit ho na nízkouhlíkovou elektřinu. V praxi ale vývoj a výzkum programu IFR ve státě Idaho za sebou zanechal problematický odpad. Na toto téma jsou k dispozici článek ze srpna 2017 a delší zpráva od Eda Lymana, vědeckého pracovníka na seniorní pozici z Unie znepokojených vědců.
V červenci 2017 zveřejnil Seeking Alpha, server pro akciové investory, článek popisující trable uranového průmyslu způsobené rostoucí produkcí uranu a obrovských zásob uranu, které tlačí spotové ceny uranu dolů a vedou ke stagnující poptávce po uranu.
Vládní úkol vyplývající z Národního akčního plánu rozvoje jaderné energetiky v ČR – přistoupit k 1. lednu 2017 k Doplňkovému protokolu Vídeňské úmluvy o občanskoprávní odpovědnosti za jaderné škody z roku 1997 zůstává dodnes nenaplněn [1]. Vyplývá to také z Roční zprávy o činnosti stálého výboru pro jadernou energetiku, kterou vzala na vědomí vláda. Česká republika tuto aktualizovanou mezinárodní smlouvu podepsala, ale dodnes ji neratifikovala.
Mluvčí Správy úložišť radioaktivních odpadů Nikol Novotná reagovala textem „Podzemní laboratoř Bukov je unikátním projektem“ na obsah mého článku „Co skrývá Správa úložišť o tunelu v Bukově?“. Byť je odpověď laděná osobně (jen jméno Sequens je v ní hned osmkrát), nemá smysl věnovat se všem invektivám a utéci od podstaty věci.
Hospodářský výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu na samém počátku prázdnin 4. července schválil usnesení k problematice nových jaderných reaktorů v tuzemsku, které je dobrou ukázkou nekritické víry ve spasení české energetiky cestou štěpení atomů.
Během sovětské éry se v Kazachstánu podobně jako v tehdejším Československu a Německu začal těžit uran, který měl sloužit potřebám celého sovětského bloku. V 80. a 90. letech 20. století se z třiceti kazašských uranových dolů vyvážela uranová ruda, která po obohacení představovala více než třetinu sovětské produkce.
