České jaderné iluze
Česká vláda v červnu přijala akční plán, který má zemi přivést k výstavbě až čtyř nových reaktorů – nejprve v Dukovanech a pak v Temelíně. Rozhodnutí vlády však není vyústěním politické debaty s racionálními argumenty, ale dlouhodobé eroze odpovědného vládnutí. Česko tak může sloužit jako poměrně přesný příklad, jak určitě o budoucnosti energetických zdrojů nerozhodovat.
Akční plán s odloženým rozhodnutím
Národní akční plán pro rozvoj jaderné energetiky připravilo ministerstvo průmyslu (MPO) s ministerstvem financí (MF). Vychází z letos schválené aktualizace Státní energetické koncepce, která právě vede Česko k navýšení podílu jaderné energetiky do roku 2040 až na 50 %. Pokud by se scénář energetické koncepce naplnil, stala by se jaderná energetika nadlouho dominantním zdrojem ve výrobě elektřiny v Česku.
Národní akční plán navrhuje tři varianty investičního modelu výstavby nových jaderných zdrojů. MPO sice uvádí, že preferuje variantu investice prostřednictvím stávajícího majitele a provozovatele jaderných elektráren společností ČEZ, a. s., popř. její 100% vlastněnou dceřinou společností. K první variantě však MPO navrhuje dvě alternativy: možností je tedy také privátní investorské konsorciu, tzn. sdružení investorů s cílem dosažení určitého cíle (ČEZ, finanční investor, velký odběratel, dodavatel jaderného reaktoru atd.). Jako poslední možnost pak MPO navrhuje přímou výstavbu ze strany státu prostřednictvím nově založeného státního podniku. To však i samo MPO považuje pouze za hypotetickou variantu. Vzhledem k tomu, že většinu akcí v ČEZ a. s. vlastní stát, jde vždy o projekt, který by byl realizován se státní účastí (sic v prvních dvou variantách nepřímou).
Harmonogram obsažený v návrhu národního akčního plánu pak počítá s tím, že do roku 2025 bude projekt připravovat především ČEZ. Za přípravné práce by měl utratit až 32 miliard korun (878 milionů euro). V roce 2025 má pak padnout rozhodnutí, zda se projekt obejde bez podpory z veřejných zdrojů. Akční plán pak tuto situaci kalkuluje s různými cenami silové elektřiny. Pokud by cena silové elektřiny vzrostla do roku 2035 k 80 EUR/MWh, předpokládá MPO, že budou nové reaktory životaschopné na trhu bez dotací. Pokud by však zůstala nízká cena silová elektřiny na současných hodnotách, odhaduje ministerstvo průmyslu nutné ročné dofinancování například formou contract for difference.
Zářící dědictví
Dnešní vláda reálně nechá projekt výstavby nových reaktorů rozpracovat, proinvestují se desítky miliard. Příští politické reprezentaci pak hrozí, že bude muset rozhodovat o neradostném dědictví, ze kterého buď bude muset složitě couvat, nebo se zavázat k masivním dotacím z veřejných zdrojů. Další otázkou je, co na možnost subvencí pro nové reaktory řekne Evropská komise, se kterou se naše vláda zatím o velmi pravděpodobných dotacích vůbec nebavila.
Propočty nezávislých analytiků napovídají, že může jít o podstatné riziko pro budoucí spotřebitele. Například Jan Ondřich z konzultační společnosti Candole partners ve své studii spočítal, že dopad pro spotřebitele může být až jedna miliarda euro ročně. Své výsledky opírá o propočet, kde kterého by ČEZ potřeboval pro nové reaktory garantovanou cenu ve výši 115 euro na megawatthodinu. Vedle garantovaných cen však půjde také o vládní záruky úvěrů – jak během své návštěvy Česka varoval profesor Steve Thomas z Greenwichské univerzity v Británii.
Právě riziko masivních dotací je důvodem, proč vláda začátkem roku 2014 odmítla garantované výkupní ceny a ČEZ následně zrušil tendr na výstavbu dalších reaktorů. Toto stanovisko drží zatím stále předseda vlády Bohuslav Sobotka (sociální demokracie) a vicepremiér vlády Andrej Babiš (Hnutí ANO). Zatím jediným zástupcem ve vládě, který se netají dlouhodobou veřejnou podporou pro zavedení garantovaných výkupních cen pro nové reaktory, je ministr průmyslu Jan Mládek (sociální demokracie).
Jeho názor tak kopíruje pozici ČEZ: „Nové bloky je možné postavit pouze s garancí vlády. To znamená s využitím stejného modelu, jaký mají Britové,“ řekl například loni EurActiv ředitel vnějších vztahů ČEZ Ivo Hlaváč.
K tomu, aby se mohli čeští politici svobodně rozhodnout o možných rizicích jaderné cesty, jim bohužel akční plán příliš nepomůže. MPO v něm například podhodnocuje investiční náklady jaderné energetiky a obecně představuje pouze dobré stránky jaderného průmyslu bez možných negativních dopadů pro hospodářství. Akční plán například počítá s investičními náklady reaktorů ve výši 4500 eur/kW, což je daleko od skutečnosti, která se pohybuje mezi 6000 až 9750 eur/kW. V akčním plánu také nenajdeme žádný krizový scénář, který by kalkuloval rizika vyplývajících z možných zpoždění stavby a prodražování celkové ceny. Přitom nejde jen o aktuální zkušenost s Finska nebo Francie, ale také výstavbu Temelína a dalších velkých infrastrukturních projektů. V roce 1993 rozhodla tehdejší vláda premiéra Václava Klause o dokončení projektu: reaktory měly být hotové za cenu 68,8 miliard korun v roce 1995. Namísto roku 1995 však byly reaktory k síti nakonec připojeny až o šest let později. Celková cena za dva temelínské reaktory se vyšplhala až na 112 miliard korun.
A zase nebude elektřina!
Aktuální kroky vlády obsažené v akčním plánu pro rozvoj jaderné energetiky, nejsou prvními pokusy o prosazení výstavby dalších reaktorů. Současné rozhodnutí i minulé snahy provází obdobný trik se zdůvodněním: ministerstvo průmyslu opakovaně zkoušelo tvrdit, že nové reaktory potřebujeme, jinak nebude čím svítit. Jde například o prohlášení ministra průmyslu z roku 2007. Tehdejší šéf průmyslového resortu Martin Říman uváděl, že „na přelomu desetiletí budeme spotřebovávat více, než dokážeme vyrobit.“ Nyní je rok 2015 a již pět jsme v České republice žádný nedostatek elektřiny nezaznamenali. Dokonce od spuštění současného Temelína vyvážíme více, než je jeho roční produkce.
Stejný trik použila vláda při obhajobě nutnosti dokončit stavbu právě současných dvou reaktorů v Temelíně. Ministerstvo průmyslu na přelomu let 1992–1993 varovalo, že pokud nebude Temelín spuštěn do roku 1995, lze v roce 1997 očekávat řádově tři týdny až sto dní výpadků v dodávkách elektřiny. Vláda na základě této zprávy rozhodla o dokončení elektrárny. Žádný nedostatek elektřiny nepřicházel ani tehdy a tak vláda zavedla podporu vytápění pomocí elektrických přímotopů. Uměle navýšila spotřebu a důvod pro reaktory byl na světě.
Opakovat po třetí stejný trik si už současné ministerstvo při bilanci vývozu a dovozu elektřiny přes 18 TWh ročně netroufne. Takže letos argumenty mírně inovovalo: „Abychom byli schopni zajistit energetickou soběstačnost a bezpečnost naší země, je nezbytné zahájit přípravu výstavby jednoho jaderného bloku v lokalitě Dukovany a jednoho bloku v lokalitě Temelín, a to s možností rozšíření na dva bloky v obou lokalitách,“ uvedl ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek. Následně v některých reakcích pro média přidal i linku nutnosti snižovat emise a českým receptem má být právě jaderná energetika.
Kudy ven z pasti?
Energetika prochází dynamickou proměnou, ceny obnovitelných zdrojů stále klesají a dá se očekávat, že další revoluce přijde s nástupem baterií a dalších systémů pro ukládání energie. Jak bude vypadat trh s elektřinou za deset let, tak můžeme zkoušet odhadnout, ale realitu uvidíme až za pár let. S největší pravděpodobností však skončí akční plán pro rozvoj jaderné energetiky v Česku nevyužitý a Česko s výměnou generace politiků jaderné pasti unikne. Klíčové však bude, aby Evropská komise nepodlehla naléhání Česka na povolení podpory pro jadernou energetiky, například zařazením mezi technologie, které mohou vést k ochraně klimatu.
Právě v evropské lince české debat je zásadní prohlédnutí triků českého ministerstva průmyslu, kdy opakované zkušenosti s prognózami vývoje spotřeby nebo čísly ekonomických dopadů z dílny ministerstva průmyslu ukazují, že jde často o tendenční prohlášení, která mají napomoci politickým cílům prosazení rozšíření jaderné energetiky.
Bohužel stav, kdy Evropská komise nemusí prohlédnout zavádějící argumentaci českého ministerstva průmyslu, dokládá debata s DG Competition o možné překompenzaci podpory obnovitelných zdrojů v rámci notifikace legislativy, která tuto podporu zavedla. Jde o proces, ve kterém se Česko snaží de facto nalézt nástroje pro obhájení retroaktivních zásahů do garantovaných podmínek podpory pro obnovitelné zdroje.
Kroky české vlády, ve kterých si připravuje půdu pro možnou budoucí podporu jaderné energetiky, a naopak snahy o narušení stability investic v obnovitelných zdrojích reálně povedou k tomu, že možnosti šetrné energetiky budou nadále využity pouze okrajově. Ministerstvo průmyslu dokonce pro samou zaneprázdněnost vymýšlením jaderných plánů vynechalo loni povinnost aktualizovat Národní akční plán pro obnovitelné zdroje. Stále levnější solární energetika zažívá již dva roky de facto stop stav a obnovení zájmu se nebude nejspíše konat ani po zjednodušení administrativních pravidel, neboť letošní novela energetického zákona zase jiné bariéry zavedla. Větrná energetika také přišla o podporu již před dvěma lety a nová se nechystá.
Také pro využití vysokého potenciálu energetické efektivity chybí České republice podrobný a funkční plán.
Psáno pro Heinrich-Böll-Stiftung Praha
