Česká vláda v červnu přijala akční plán, který má zemi přivést k výstavbě až čtyř nových reaktorů – nejprve v Dukovanech a pak v Temelíně. Rozhodnutí vlády však není vyústěním politické debaty s racionálními argumenty, ale dlouhodobé eroze odpovědného vládnutí. Česko tak může sloužit jako poměrně přesný příklad, jak určitě o budoucnosti energetických zdrojů nerozhodovat.
Další z kulatých expertních stolů, které pravidelně organizuje pražská kancelář Heinrich-Böll-Stiftung, tentokrát ve spolupráci s Aliancí pro energetickou soběstačnost a Callou, se konal 19. června v prostoru pražského hotelu Jasmín. Věnoval se problematickému tématu ekonomiky jaderné energetiky jen několik týdnů poté, co česká vláda přijala za svůj Národní akční plán jejího rozvoje a uvolnila tak stavidla přípravě až čtyř nových reaktorů (po dvou v Dukovanech a v Temelíně).
Pokud se nám nebude dařit stavět nové jaderné bloky, vrátíme se ke kutání a pálení uhlí. Tak se dá interpretovat stanovisko pana Mládka, když zachování limitů těžby podmiňuje úspěšným plněním státní energetické koncepce.
Když se řekne Francie a energetika, většina z nás si vybaví jaderné elektrárny. V posledních letech se však začíná pozvolna měnit i energetika v zemi, kde doposud převažovala víra v atom.
Na podzim se v Evropě objevily dvě zprávy, které znamenají malou revoluci v myšlení evropských energetických stratégů: Francie začíná (mírně) ustupovat od jádra a Evropská komise zveřejnila studii, podle které obnovitelné zdroje mohou konkurovat klasickým.
Nejistá politická situace ve světě by měla zvýšit zájem politiků o posilování energetické soběstačnosti. Řešení však nejsou další reaktory v Temelíně, ale využití stále dostupnějších obnovitelných zdrojů. Jenže kvůli nerozhodnosti vládních představitelů musí zájemci o šetrnou energetiku čekat na lepší politické klima.
