Při pročítání stávající energetické koncepce České republiky by náhodný čtenář mohl nabýt dojmu, že rozvoj jaderné energetiky a výstavba nových reaktorů je jedinou možností, jak v budoucnu vyrábět elektřinu. V podmínkách, které musí splnit každá ministerstvem průmyslu a obchodu akceptovatelná varianta, se přímo uvádí výše minimálního zastoupení jaderné elektřiny v energetickém mixu. Úroveň spodního limitu pro rok 2040 je stanovena tak vysoko, že ji bez výstavby nových bloků nelze dosáhnout. Při pohledu na globální vývoj sektoru jaderné energetiky se ovšem ukazuje, že pro jaderný optimismus ministerstva neexistuje mnoho důvodů.

Přesně před jedenatřiceti lety postihla východní Evropu největší průmyslová katastrofa v dějinách civilizace. Poučili jsme se z této tragické události?

Před desetiletími se věřilo, že jaderné elektrárny navždy odstraní problémy se zásobováním energií, zpřístupní ji pro všechny a téměř zadarmo. Realita však tyto naděje dokonale vyvrací, jak dokládá Milan Smrž.

Kdo by čekal, že souhlas nové britské vlády se smlouvou o výstavbě jaderné elektrárny Hinkley Point C povede k rychlým krokům přímo na staveništi, tak bude překvapen. Problémy, které stojí projektu v cestě, zatím nesouvisejí se svařováním armatur ani přípravou betonových směsí pro základy. Může se to zdát divné, ale manažeři britského projektu mají aktuálně hromadu práce ve Francii a ve Finsku.

Otázky v referendu o stavbě trvalého úložiště jaderného odpadu ve Slavěticích u Dukovan byly položeny šalamounsky. Výsledek naznačil, že místní jsou sice proti úložišti, ale dovedou si představit, že je zahojí kompenzace.

Česká energetická politika dává na výběr mezi dvěma špatnými variantami - uhlím a jádrem. Zamlčuje přitom perspektivu třetí, po všech stránkách nejsmysluplnější: obnovitelné zdroje. Pan ministr Mládek našel řešení limitů. Když pojedou Dukovany do konce své (prodloužené) životnosti a poté se budou stavět nové reaktory, není třeba prolamovat limity těžby severočeského hnědého uhlí.