Česká republika má od začátku léta novou vládu, kterou tvoří středová strana hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše a sociální demokracie (ČSSD). Jeden ze slibů, který si dala vláda do programu, je výstavba nových jaderných reaktorů. Podobný závazek měla většina vlád a od roku 2004 a do země se nekoplo. Může se to podařit tentokrát?

Vysocí státní úředníci stále tvrdí, že jádro je nejlevnější zdroj a jinou možnost nemáme. To ale ostře kontrastuje s veřejně publikovanými cenovými kalkulacemi jaderné a obnovitelné energie. Jedná se o neznalost, nebo o záměr?

Česko již nějaký čas debatuje o nových jaderných reaktorech. Slibuje je i nově jmenovaná vláda, a to i přesto, že jí pro rozhodnutí chybí ekonomické kalkulace dopadů na státní rozpočet nebo spotřebitele elektřiny. Jaderná debata běží už vlastně neuvěřitelných 14 let. To je dobrý důvod pro připomenutí základních milníků, které by nás mohly probudit z jaderného snu.

Ministr průmyslu Tomáš Hüner odešel z funkce, aniž splnil, co nasliboval nejen starostům obcí, kde stát hledá místo hlubinné geologické úložiště vysoceradioaktivních odpadů.  Totiž, že do konce června, do termínu, který mu uložila vláda, předloží návrh zákona o zapojení obcí do procesu výběru. Jeho absence je jeden z důvodů, proč je u nás tak vyhrocený spor mezi dotčenými samosprávami a zástupci státu.

Významná americká banka letos oznámila, že výrobní náklady na elektřinu ze slunce a větru jsou, včetně akumulace, nižší než obdobné náklady z fosilních a jaderných zdrojů. Externí náklady nebyly brány v potaz.

Končící vláda pomalu, ale přesto pokračovala v přípravě projektu nových jaderných reaktorů. Podle akčního plánu rozvoje jaderné energetiky v České republice, který si k tomu schválila, jsou chystány souběžně dva nové bloky v Dukovanech a dalších dva v Temelíně. I kdyby se nakonec měly stavět „jen“ dva reaktory, vyjde investice přinejmenším na 350 miliard korun, nejspíše však ještě výrazně více a další stamiliardy zaplatíme na podporách jimi vyrobené elektřiny.  Už to je dostatečný důvod, aby veškeré kroky byly od samého počátku naprosto otevřené a nedospěli jsme po čase k nové „kauze OKD“, jen s mnohonásobně většími ekonomickými důsledky.