Všichni školáci, co teď místo chození do školy sedí před monitory, by měli ve středu přepnout a pozorně sledovat, jakou budoucnost jim poslanci a poslankyně nachystají. Sněmovna totiž v závěrečném čtení odhlasuje vládní Lex Dukovany. Zákon vytváří podmínky pro ještě štědřejší státní podporu pro stavbu nového reaktoru a k tomu doživotní výkup jeho vyrobené elektřiny. Tím nejméně do roku 2100 zatíží dorůstající generace.

V České republice údajně nemáme pro obnovitelné zdroje energie podmínky. Nemáme moře, kde bychom mohli stavět větrné elektrárny, že nemáme dost slunce, u nás nefouká, a větrné elektrárny hyzdí krajinu. A tak se zájem prakticky všech politiků a veliké části veřejnosti upírá k jaderné energii. Je samozřejmě otázkou, jak dlouho tato náklonnost vydrží. Na počátku 90. let bylo v Německu 80 % obyvatel pro jadernou energii. Tou dobou byly obnovitelné zdroje sice již známé, ale drahé a do svých plánů je integrovali jen vizionáři (Hermann Scheer). V roce 2011 podporovalo jadernou energii v Německu 20 %. Nyní jen několik procent. V rámci dvou let Německo odstaví od sítě své poslední reaktory. Později se přidá Belgie, Španělsko a Švýcarsko.

V Poslanecké sněmovně se schyluje k závěrečnému třetímu čtení vládního návrhu zákona o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice. Potřebnou transformaci naší energetiky od něj ale nečekejme, název jen maskuje, že se týká výlučně nových velkých jaderných elektráren. Mnohými je také vzhledem ke svému účelu zván lex Dukovany. Jde o kontroverzní návrh, který fakticky staví jaderné bloky mimo konkurenci na trhu s elektřinou a přenáší podnikatelské riziko na spotřebitele elektřiny a státní rozpočet. Vládní úředníci to v uplynulém týdnu do podkladů Stálého výboru pro výstavbu nových jaderných zdrojů napsali zcela otevřeně: „Stát pro ČEZ vytváří výjimečné a ojedinělé podmínky a ochranu, kterou má jen málokterý investor.“

V závěru června se v Jaderné elektrárně Dukovany mělo uskutečnit setkání učitelů z širokého okolí elektrárny, se kterými ČEZ úzce spolupracuje při formování názoru studentů a dalších oslovených lidí. Na setkání zval mluvčí elektrárny Jiří Bezděk s cílem vzniku „názorového uskupení nebo spolku“ pro „vyjádření podpory naší energetické soběstačnosti i podpory výroby čisté a bezemisní elektrické energie ze stávajících i nových zdrojů“. Jeho kolegyně takovouto chystanou „nezávislou“ skupinu „podporovatelů jaderné energetiky (nejen) z regionu“ nazvala pracovně poeticky „JARO pro Dukovany“, tedy „Jaderní rodiče pro Dukovany“. Zda takové uskupení vzniklo nebo teprve vznikne, se jistě dozvíme. Bude pak ale dobré vědět, že se nejedná o žádný spontánně založený spolek či aktivitu osobností, ale o další z nástrojů jaderného průmyslu, kterými ve svůj prospěch ovlivňuje veřejné mínění. Tak jako tu již působí lobbystické uskupení Energetické Třebíčsko, Jaderné regiony Česká republika a některá další. 

Pokaždé, když má jaderný průmysl problém, vytasí se s převratnou novinkou. Jednou to jsou množivé reaktory (asi dvacet neúspěšných projektů na světě bylo ukončeno, poslední francouzský projekt Astrid minulý rok), jednou malé modulární reaktory, které budou mít tu údajnou zázračnou vlastnost, že budu čím menší, tím budou levnější a obrátí na ruby scale effect. Ten definuje pokles ceny při větším objemu výroby, k tomu ale v tuto chvíli neexistuje odpovídající počet objednávek, byť předběžných. Tyto relativně malé reaktory by měly zásobovat jednotlivá střední a větší města. Zde by ale přestaly platit státní jaderné zájmy, včetně netransparentního jednání, jaké dnes vidíme při projednávání výstavby nového bloku v Dukovanech. Rovněž je velmi pravděpodobné předpokládat opozici občanské společnosti, která by obávala finančních i dalších rizik jaderného zařízení v těsné blízkosti.

Předseda sdružení Eurosolar Milan Smrž píše předsedkyni Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Daně Drábové. Ve své propagaci výstavby nových jaderných reaktorů podle něj úřednice používá zkreslené a zavádějící argumenty.